Stezka Českem

Zpět na úvodní stránku

Etapa č. 1 Severní větve (3.-9. srpna 2024, 130 km)

Trasa: Mapy.cz

Trasa

Úvod

„Nemrač se nebo půjdeš taky do Aše!” vyhrožuje maminka svému dítku před Kraslicemi. Celá rodinka se nedůvěřivě vyptává, cože je to ta Stezka Českem.

První nápad prověřit si vztah a zkusit si spolu jednu etapu Stezky máme už v červenci 2022, jenže ještě někdy v březnu téhož roku se mi Otto na návrh malé pětikilometrové procházky kolem Skalné tváří, že se ho snažím zabít chůzí. Rozhodneme se tedy nejprve trénovat a vyrazit až za rok.

V červnu 2023 si při takovém tréninkovém výletě zvrtnu nohu, noha v sádře na tři týdny, Stezka se odkládá na léto 2024.

Ještě předtím je potřeba otestovat, zda pes a Otto zvládnou spaní pod stanem a kolik toho vlastně unesu v batůžku delší dobu. Za tímto účelem volíme na konci května Český ráj, kde se dá pár dní putovat od kempu ke kempu. První den se mi v nových botách udělá puchýř a po třech dnech a asi 50 km je náš výlet ukončen promočením v dešti. Testovací výlet hodnotím jako úspěch. Když pomineme drobnější nenávistný výraz po ránu (směřovaný především na kuňkající žáby a chrápající sousedy), snáší můj milovaný muž spaní ve stanu přijatelně. Pes ovšem musí zůstat doma, protože „podívejte, jsem už starý pes, to neujdu, nemám žádnou energii“ (načež začne několik hodin zběsile honit míč po zahradě).

Protože Otto je z Aše, plánuju první etapu opačným směrem, než se obvykle chodí - se zakončením právě v Aši.

Účastníci zájezdu:

Den 1. Sobota 3. srpna [Měděnec - Kovářská - Klínovec]

Ráno se probudíme a Otto mi oznamuje, že má určitě počínající zápal plic. Nechává se přesvědčit, že je to jen v hlavě. Vyrážíme z Prahy na vlak do Klášterce nad Ohří, poté se šplháme autobusem do Měděnce. Jsem ráda, že jsme si tohle 500m stoupání první den odpustili a nápad jít rovnou z Klášterce jsem nakonec zamítla. Bychom se asi ještě ten den kutáleli zpátky domů.

Jedenáct hodin, vyrážíme, počasí je krásné. V Kovářské si dáváme v Cukrkavárna zákusek, po pěti kilometrech si to už jistojistě zasloužíme! Než dorazíme do zaniklé osady Königsmühle, kterou mám na seznamu „Navštívit“ už dlouho, míjíme kromě vápenky i vagony s ubytováním. Vzpomenu si, že o nich psala Kachna na blogu a hrozně se mi to líbilo.

U vápenky je také lesní bar, ale jsme aktuálně dostatečně napojení.

Nechtěla jsem první den úplně přepálit, tak jsem si říkala, že bychom v Königsmühle přespali, ale přeci jen je ještě brzké odpoledne a Otto se na zdejší útulnu v ruinách mlýna beztak netváří, říká, že by nám určitě spadla na hlavu.

Najíme se v restauraci Arnica a stoupáme na Klínovec. Asi uprostřed kopce je odbočka k naprosto luxusní nové útulně Traverz, která je ale naprosto neluxusně už v pět hodin obsazená párem se psem. Ani se s nimi nesnažíme nějak seznamovat, můžeme je takto daleko lépe nesnášet. Vedle útulny je však poměrně pěkný turistický altánek s krásnou, rovnou, vydlážděnou podlahou. Ano, ve srovnání s útulnou je to nuzný příbytek, ale podaří se mi Ottu přesvědčit, že bychom mohli nestavět stan a přespat v altánku. Netváří se nadšeně, že nás ožerou srny, ale bolí ho ostruha a jsme oba dost unavení. Po 16 km. Nu, co už. Vybalíme karimatky, zalezeme do spacáků a zíráme na sebe. Je teprve šest hodin. Co budeme dělat? Hraní Černých historek nemělo úspěch, a tak koukáme na procházející turisty. Když se začne stmívat, ozve se otázka: „Víš, jak snadný by bylo nás zabít, stačí nám hodit kámen na hlavu”. Děkuju, doteď jsem o tom nepřemýšlela.

V noci se nad námi rozpoutá bouřkové peklo. Počítám vteřiny mezi bleskem a hromem. V jednu chvíli žádná není. Stahuji se hlouběji do přístřešku, Ottu balím do tyvekového burrita. I tak vítr nese déšť dovnitř. Snažím sebe a spacák narvat pod pláštěnku. Naše závist vůči páru ve vedlejší útulně se zvyšuje na maximální level. Asi se ale stejně cítím bezpečněji v tom altánku, než kdybychom byli ve stanu.

Den 2. Neděle 4. srpna [Klínovec - Boží dar - Hřebečná]

Jsme vlhcí, nevyspalí. Je hnusně a lezavo. Morálka klesá. Zabalíme se a po osmé vystoupáme zbytek Klínovce. Muž pátrá po viníkovi svého utrpení. „Čí to byl nápad?! Celý to je hrozná pí*ovina. Mám to zapotřebí? Proč to vlastně děláme?! Hlavně to nesmí být jako to mají ženy s porodem, že pak zapomeneme, jak hrozný to bylo a budeme to chtít absolvovat znovu.”

Klínovec je zahalen mlhou. V občerstvení na Krásné vyhlídce se zahřejeme čajem, nasoukáme do sebe obří kusy hub v bramboračce a pokocháme se krásnou vyhlídkou na mlhu. Před jedenáctou dorazíme do Božího daru a počkáme, než otevře Pivovar Červený Vlk. Mají tu dobré jídlo, dobrého Nachmeleného Jezevce a naprosto krásné záchody. Kdybych mohla, ubytovala bych se v nich.

I když je to trochu delší, pokračujeme přes naučnou stezku Božídarského rašeliniště. Začíná zase pršet. Přístřešky na Ježíškově cestě jsou často jak stáje, ve kterých se Ježíšek narodil. Buď lavice k sezení chybí úplně nebo chybí odvaha si na lavici sednout. Morálka nestoupá.

Kolem čtvrté dojdeme k Maringotce u Hřebečné. Pastevečtí psi tu na okolních pastvinách zahání ovečky domů ke spánku. My také nad pivem spekulujeme, kde budeme dnes spát. Otázka zní: „Hecneme se a doplazíme se ještě dalších sedm kilometrů až do Horní Blatné?“ Chata pod Vlčí jámou má ale plno, mohli by nám nabídnout jen svůj domek na stromě. Jiné penziony, kam se dovoláme, jsou také plné. Můžeme zkusit, zda nebude volný přístřešek Uhlákovo. Nakonec to za nás vyřeší pán z maringotky. Nejprve obvolá všechny své známé s penziony, zda nemají volno a když nás nikdo nechce, řekne ať si rozložíme stan na jeho louce za maringotkou, že nám nechá otevřenou kadibudku.

Máme Warg Lightrek 2, staví se na hůlky, ale jeho správné postavení je pro nás celkem oříšek. Na instruktážním videu ho mají tak hezky vypnutý, tak proč ten náš vypadá, že ho sežvýkal těžký životní osud. Nicméně dnes jsme se překonali a dali si záležet, abychom ho postavili co nejdokonaleji. Stan je připraven na svou první zátěžovou zkoušku deštěm. Déšť dorazí hned vzápětí. Jsme rádi, že už jsme dál nepokračovali. Fouká, prší, my uvnitř kontrolujeme, zda proudy vody tečou kudy mají. Prší skoro celou noc, naštěstí se to objede bez bouřky a my se tentokrát vyspíme - dalo by se říct, že i - do růžova. I druhý den jsme ušli jen 16 km.

Den 3. Pondělí 5. srpna [Hřebečná - Horní Blatná - Chaloupky]

Ráno se nám ani nechce vstávat. Pánovi z maringotky necháváme vzkaz s poděkováním a kolem deváté vyrážíme. Vyjde nám to skoro akorát, abychom došli na otvíračku kouzelného občerstvení u Červené jámy. Dvě milé dámy nám uvaří ranní čaj a kávu, nasnídáme se párečků a vynikajícího domácího kakaového koláče s rebarborou a rybízem.

Cestu na Blatenský vrch si krátíme neznačenou pěšinkou, potkáváme pár se psem, pán se s námi dává do řeči, že taky šel nějaké etapy, zmiňuje i nějaký kemp, kde spal. Otto se na mě vyčítavě podívá. Říkám, ale pán šel jinde, tady žádné kempy po cestě prostě nemáme!

Rozhledna na Blatenském vrchu je zavřená, dovolená. Sestupujeme kolem Vlčích jam do Horní Blatné. Muž z protijdoucí skupinky putujících má stejné boty jako Otto, tak si je pobaveně vzájemně pochválí. Otto jde kvůli své ostruze v běžeckých Altrách, já jsem ale zvyklá chodit v pohorkách. Letos jsem musela vyměnit svoje milované ale už děravé Cyrus Mid Scarpy za vyšší a teplejší Kailash. Naštěstí se už neopakuje puchýř z Českého ráje, viním z toho asi špatný výběr ponožky.

V Horní Blatné je lavička pro velmi velké lidi a také je to naše dnešní poslední zastávka v civilizaci, proto bude vhodné se najíst. Vejdeme do restaurace penzionu Bohemia. Nemůžu říct, že by pan (asi) majitel byl vyloženě hrubý k nám, ale ke svému personálu a k některým jiným hostům příliš milý nebyl. Takové bručounské povahy by se měly práci v pohostinství vyhýbat obloukem.

Za Blatnou si popřejeme pěkné pošlapání s cyklisty, kteří jedou do Chebu. Vždycky někdy po desátém kilometru cesty mě začínají celkem nesnesitelně pálit nožičky. Dneska potkáváme Slatinný potok a ulevujeme si v krásně studené vodě.

Otto si stěžuje, že tímhle směrem nikdo nejde, že všichni chodí opačně. Říkám, že to nemůže vědět, protože se prostě nemusíme vůbec se stejnosměrníky potkat. Rozhodnu se být komunikativní a socializovat nás a dalších protijdoucích se ptám, jestli už potkali někoho, kdo šel naším směrem. Prý ano, celý jeden pár den zpátky. Takže nejsme v tom sami. Výhoda toho, že jdeme opačně je, že máme daleko více možností vyzvědět tipy na přespání či občerstvení. Dostáváme například tip na restauraci Poštovna Rolava, kam se sice podívat nezvládneme, ale až v budoucnu pojedeme kolem, zastavíme se tam.

Na Jelením vrchu se trochu ztratíme, Otto chodí první a já se spoléhám, že kontroluje odbočky turistického značení. Nekontroluje. Naštěstí mi můj orientační smysl celkem brzy hlásí, že je něco špatně. Kolem šesté dorazíme k přístřešku na místě zaniklé obce Chaloupky. Kousek od přístřešku teče potůček a za přístřeškem se nabízí velkorysý příhodný prostor na postavení pár stanů. Už jsme ušli 20 km, jde se spát. Zanedlouho po nás dojde slečna, jestli si vedle může postavit tarp. Chvíli hrajeme „uhodni osobnost, na kterou myslím“. Poté dojde ještě trojice nadšených dřevorubců. Asi tak hodinu je slyším z polospánku připravovat dřevo na oheň, který se však snad ani nekoná, soudím-li ráno z ohněm netknutého ohniště u přístřešku.

Den 4. Úterý 6. srpna [Chaloupky - Přebuz - Bublava - Kraslice]

Ráno je tu kouzelné. Mlžný opar nad loukami a první náznaky sluníčka. Otto drkotá zuby zimou a připisuje si na seznam výbavy „rukavice“.

Společné spaní v našem stanu by ještě zasloužilo poladit. Do stanu se oba naskládáme jen tak tak a to hlavně z důvodu, že mezi sebe dáváme své batohy a tak trošku nám při spaní překáží. Level našeho princeznovství nám ale zatím nedovoluje dát si je do předsíňky, kde jim přece hrozí různá nebezpečenství jako mokro a všelijaké zvířectvo. Nene, musí spinkat s námi v bezpečí. Otto většinou usíná s pocitem „v tom spacáku se tady uvařím“, aby ráno prohlásil, že v noci umrzl, pravděpodobně se nachladil, zápal plic, však už to známe. Mně je obvykle teplotně celkem fajn, jen se s postupující nocí zipuju víc a víc nahoru. Co mi dělá problém, je najít vhodnou polohu na spaní. Doma spím ideálně na pravém boku zanořená do měkké matrace s kusem peřinky zchumlané mezi kolenama. Ve stanu zjišťuju, že moje kyčelní kosti vůbec nejsou tak obalené tukem, jak by se mohlo zdát při mém soukání se do kalhot. Na muchlání spacáku mezi kolena můžu taky zapomenout. Při spaní na břiše mi vadí prsa a močový měchýř. Nejlíp z toho vychází spát na zádech, ale to je tak blbá poloha, při které mi odumřou ruce. Můj jediný zlepšovák zatím je, že skládací karimatku v místě klíční kosti poskládám na sebe. Spím sice pak na karimatkovém hrbu, ale je to o něco měkčí.

Co mi ještě při našem stanování chybí, je ranní teplý čajík. Táhnu sebou jako svůj luxusní předmět malou půllitrovou Thermos, kde voda vydrží teplá i po 24 hodinách, ale nějak jsem ji zatím nezvládla po cestě znovunaplnit horkou vodou. Dnes mám šanci u Zuzífkově ledničky v Přebuzi. Tam dorazíme skrze orosenou trávu. Ano, mohli jsme tam možná dojít i po silnici, ale to by pak Otto neměl zcela skrz naskrz mokro v botách a já bych nemohla ukázat nadřazenost svých pohorek v kategorii „chůze mokrou trávou“.

V ledničce mě naláká chleba se sádlem a škvarky. Není to jídlo, které běžně jím, ale tělo si žádá sádlo! Otto prozíravě sáhne po lehčí tvarohové pomazánce. Krátce pokecáme s paní, co tu přespala, a u rybníčku posnídáme muffinky s čajíkem. Navíc se dovoláme do Kraslického penzionu V Horách, takže dnes nás čeká večer sprcha, teplo, peřinky! Den je krásný.

Z Přebuzi jsem se rozhodla nás odklonit od Stezky a jít po zelené okolo Špičáku, Rájeckým údolím okolo skalního město do Bublavy. Při plánování mi to na mapě přišlo prostě jako zajímavější trasa než jít severně Stezkou. Až do rozcestníku u Fišerova pramene je to cesta hezká. Rozcestník hlásá buď Kraslice 7 km nebo Kraslice 13 km. Když ukazuju, že nám patří ta třináctka, Otto se převelice nedůvěřivě dívá na mě, na rozcestník, na mě. Tvrdím, že ta kratší je stoprocentně po silnici a vůbec, nemůžeme si to tak hrozně moc krátit a čeká nás určitě pěkné skalní město. Skalní město je sice možná pěkné, ale přes stromy a vnitřní slzy z něj moc nevidím. Otto si dává předsevzetí, že se naučí číst v mapách, aby nebyl odkázán na má blbá rozhodnutí. Pět kilometrů po asfaltu, převážně na sluníčku. Tenhle úsek byl pro nás asi největší krize. Nohy mě pálí, není ale kde si pořádně odpočinout. Při závěrečném stoupání do Bublavy, naštěstí už lesní pěšinkou, padnu do jehličí. V břiše křeč. Tělo si již sádlo ani škvarky nežádá. Muž mě už vyhlíží na terase restaurace U Pražáka. Nemám odvahu si dát nic jiného než pivo a vývar. Den není krásný.

Trošku odpočatí vyrazíme do Kraslic. Nedopatřením opět sejdeme z modré značky a ocitneme se na vrcholku Tisovce. Alespoň je tu hezký výhled. Skutálíme se dolů k Tisovskému rozcestníku a u dřevěného batůžku potkáváme onu rodinku z úvodu. Odsud vedou do Kraslic přes vrch Hradiště minimálně tři cesty. Vybíráme si tu, která se zdá býti nejpozvolnější. Velmi si ji pochvalujeme. Penzion V Horách je v podstatě v centru Kraslic, majitelé nás odnavigují přes telefon do našeho pokojíku. Akutní škvarkovosádlová situace v břiše je konečně vyřešena. Za pět minut dvanáct. Sprcha. Čisté oblečení. Nesmrdím. Naprostá blaženost. Jsem v nebi. Den je přenádherný.

Cestou na večeři mi Otto ukazuje, kde tu všude pobýval v době, kdy v Kraslicích chodil do školy. Zjišťuju, že mi vršek levé boty naráží do vnější kosti nad kotníkem, pěkně to bolí, musím ovázat nohu kapesníkem. Večeříme v restauraci Severka, vaří dobře a mají obří porce, že všechny ty kuřecí nudličky snad ani nemůžu sníst. Před objednávkou mě číšník s vážnou tváří upozorní, že jsou tím myšleny masové kousky, a ne skutečné nudličky. Přemýšlíme, jaký příběh za tím stojí, přišel si na to někdo v minulosti skutečně stěžovat? Unaveně koukáme na skateboardistky na olympiádě.

Dnes jsme ušli náš rekord, přes 22 km.

Den 5. Středa 7. srpna [Kraslice - Vysoký Kámen - Luby]

Ráno v penzionu využijeme možnost uvařit si čaj a kávu, nebyli jsme si jistí, zda se tu snídaně dá pořídit, takže jsme si snídani večer v obchodě obstarali vlastní. Check-out je v deset, dnes žádný brzký start, chci si užít civilizaci do posledního okamžiku.

Vzrušení dnešního dne nám zajistí nález německé občanky. Leží v trávě na cestě. Patří blonďaté německé občance, která v trávě na cestě neleží. Přemýšlíme, jak ji zkusíme najít. Facebook se nenačítá. Občanka ale ležela poměrně nezabořená do trávy, takže to je nejspíš čerstvá ztráta. Proti nám žádní Němci nešli, takže jdou nejspíš stejným směrem před námi, první protijdoucí to potvrzují s tím, že bychom je určitě mohli dohnat na Vysokém Kameni, kde se jistojistě zastaví. Další skupinka říká, že jsou před námi kousek, a tak Otto nasazuje ďábelské tempo, aby je zkusil dohnat. Já se ploužím za ním a hraju hru, kdy se lidí ptám, jaké šance má oranžový muž dohnat německý pár. Velké, nakonec je dohnal ještě před Kamenem, ale musí počkat na mě, protože kartičku jsem nevydala z ruky. Ano, mohla jsem ji dát Ottovi, aby jim to předal, že jo, ale našla jsem ji já a chci taky svůj díl podrbkání za ouškem za hrdinský čin, ne?

Vysoký Kámen by možná skýtal hezké přenocování a krásné ranní výhledy (alternativně jsme ještě zvažovali dle fotek hezkou útulnu asi kilometr a půl za německými hranicemi, abychom nemuseli stavět už stan), ale je brzo. Navíc jsme dnes neměli teplé jídlo, tak by se hodila civilizace. Od stezkařů jsme dostali tip na Kozabar v Lubech a tak naladíme chuťové buňky na pivo.

Tragédie. Kozabar má dnes z personálních důvodů zavřeno. Potřebuju pivo hned. Vyhlídka, že budeme scházet dolů do Lub a pak zpět, mě vůbec neláká, bolí mě každý krok. Nejblíž je nám restaurace v Golf Areálu Luby. Trochu se obáváme, že to bude hrozně drahé, snobské, pustí nás tam vůbec, když takhle smrdíme? Nakonec je to ale vlastně fajn. Na zahrádce sedí sice jen německá postarší klientela, ceny jsou nicméně překvapivě zcela v pohodě. Mají zraněnou šéfkuchařku, proto je nabídka jídel omezená, ale vybereme si. Prodávají tu i láhve vody, slečna číšnice nemá ani problém s tím, že si vodu natočím. Na záchodech je tu i sprcha. Jen ta voda z vodovodu tady nebyla moc dobrá.

Od Golfu to vezmeme tak nějak cestou necestou přes pole a lesy, s tím, že půjdeme ještě tak hodinku a pak si někde lehneme (hlavně musíte ještě před Plesnou, doporučovala nám dnes skupinka stezkařek). Když se tak po půlhodině vypotácíme znovunalezeni z lesa, štráduje si to k nám po zelené z opačného směru osamělá stezkařka Jitka. Vyrazila zřejmě lehce bez přípravy (alespoň teda z mého pohledu, já jsem holt velice plánovací typ), ztratila se, ušla už hrozně moc kilometrů a teď ji došlo, že vlastně bude muset spát sama někde v lese, tak jestli bychom nemohli ulehnout někde společně. Protože míříme opačným směrem, tak si prostě na rozcestí Za drůbežárnou na kraji pole začneme hledat místo pro postavení stanu. Zatímco Otto provádí průzkum tvrdosti povrchu, Jitka vypráví své dosavadní zážitky. Na poli leží plástev. Za chvíli zjišťujeme, komu nejspíš patří, když Otto píchne naštvaným vosám kolík vedle hnízda. Upravujeme polohu stanu. Jitku vyděsíme našimi prognostikami, že podle některých předpovědí má ale pršet (trošku). Nemá totiž žádný přístřešek. Nakonec se rozhoduje, že raději dojde do Lub a tam to zkusí nějak vyřešit. Tak snad došla v pořádku.

Naše volba lokality pro spaní asi není úplně ideální, nejsme moc nenápadní, tak doufáme, že nás majitel pole nepřijde zastřelit. Spíme co nejvíc na kraji a louka je posečená, balíky spokojeně odpočívají.

Se západem slunce spokojeně usínám i já. V jedenáct hodin mě Otto vzburcuje, že „někdo nám chodí kolem stanu, slyšíš to?!“… „Nebuď hysterka, jsme na poli, to budou nějaký plšíci nebo srnky“, říkám, ale samozřejmě mě taky nalomí. Strach je zabiják mysli, opakuju si v duchu. „Co když je to stádo krvelačných kanců?“ „Proč by k nám chodili? Jestli to není člověk, tak to asi nemusíme řešit.“ Bere si čelovku a jako hlídací surikata hledá oči monster v okolním porostu. Objevuje slimáka, jak si to slimáčí po stanu. Fuj. Z hysterky se v mých očích stává rázem hrdinným odstraňovačem slimáka. Vizuální kontrola, že nikdo nikde kolem nás není, nám dovolí pokračovat ve spánku.

Dnes jsme ušli okolo 20 km.

Den 6. Čtvrtek 8. srpna [Luby - Plesná - Bad Brambach - Vernéřov - Aš]

Slimáčí armáda během noci vyšle dalších šest průzkumníků, aby nám oslizkali celý stan. Můj hrdina opět zasahuje. Ráno si vyslechnu všechny děsivé vražedné historky z okolí Aše, třeba o tom, jak na něj vyběhl z lesa muž se zapíchnutým nožem v krku. To aby mi bylo ukázáno, že vůbec nemám právo se nebát. A beztak se nebojím jen proto, že mě chrání on. A to má asi i pravdu.

Protože máme už okolí Aše celkem prochozeno, nevydáme se z Plesné do Skalné (cesta ze Skalné do Schönbergu se nám moc líbila), ale střihneme si to do Ašského výběžku tou nejpřímější cestou přes německý zářez. Je to cesta kratší, ale o to asfaltovatější. Jsme už tak uondaní, že si ani v Bad Brambachu nevšimnu, že bychom mohli využít lázeňský parčík.

Ve Vernéřově okoukneme útulnu, zapláčeme nad tím, že než jsme se stihli vydat na stezku, tak Bistro Fichtl letos skončilo (ale jednou jsme se tu předtím zastavili). Doma v Aši jsme někdy po jedné hodině a zbytek dne trávíme zevlingem, regenerací na gauči a ládováním skvělého halloumi burgeru v ašském Baru V Sadu.

Den 7. Pátek 9. srpna [Aš - Krásná - Západní bod a zpět]

V pátek se už nalehko vydáme na západní bod, abychom cestu dokonali. Otto sice původně láká na myšlenku, že dojedeme autem do Rehau a uděláme si krátkou procházku odtamtud, ale já ho zase lákám na to, že by to nebylo ono, že 130 km zní líp než 110 a že ještě potkáme nějaký stezkaře. Na západním bodě jsme už předtím byli, ale nešli jsme celou cestu z Aše a taky to bylo v době, kdy cesta byla hodně promáčená a hodně zarostlá, teď v srpnu to byla jiná pošlapaná. Na zpáteční cestě se stavíme najíst v Krásné Sokolovně.

Našlapáno 19 km.

„Už je to za námi miláčku“ říká Otto smutně. „Tak kterou etapu půjdeme jako další?“ Jasně, prostě jako porod.

Závěr (aneb zhodnocení výbavy pro příště)

Při chůzi jsem často přemýšlela nikoli nad smyslem života, ale co táhnu zbytečně a co ne. Batoh jsem si nevážila, ale doufala jsem, že jsem se vešla do těch předepsaných max 20% tělesné váhy. Trochu jsem za poslední léta přibrala, to znamená, že jsem si mohla vzít i něco navíc.

Určitě vzít:

Co jsem nepotřebovala, ale vzala bych i příště:

Diskutabilní:

Jídlo, které jsem nesla:

Odhadem jsem teda donesla zpět asi kilo jídla. V restauracích a obchodech jsme za jídlo pro oba utratili asi 6 tisíc.

Zcela nepotřebné:

Cesta do Prahy

Video

Další cestovatelské deníčky