Rumunsko 2017

Trasa

Zpět na úvodní stránku

Účastníci zájezdu: a Oskar

Datum: 9. září - 23. září 2017 (15 dnů)

Start a cíl: Brno

Celkem najeto: asi 4 900 km (spotřeba 6,1 l)

Celkem peněz: asi 40.000 CZK

Benzín: asi 303 litrů za 9.000 CZK

Ubytování: asi 14.500 CZK (2468 RON)

Vstupné a parkovné: 3.200 CZK (540 RON)

Trasa: Google Maps

Fotky: Oskar (ty hezčí) a já (ty horší).

Úvod

Když jsem k Vánocům dala Oskarovi průvodce Rumunskem, netvářil se nadšeně. Přitom mi to dalo snad ještě větší práci sehnat než průvodce Polskem. Chvíli to skoro vypadá, že do Rumunska nikdo dobrovolně nejezdí ... až konečně narazím na zlevněnou knihu od Rough Guides s usměvavou paní na obálce. Kniha je sice už deset let stará, ale během uplynulé doby se to tam muselo jenom zlepšit, ne? Snažím se nás přesvědčit, že to bude krásný, takový levný Norsko! No … nechci slevu zadarmo!

Příroda je krásná, hlavně z dálky, než se podíváte blíž a objevíte ten hroznej bordel. Lidi, opravdu vám ty plechovky od piva musí upadnout od ruky i v národním parku?

Když se podívám na tu naší zvláštní trasu, je vidět, že jsme snažili držet hlavně v horách, v Transylvánii. Zbytek byla nudná placka.

Města a vesnice jsou taky pěkné...eh, tedy pokud si, podobně jako my, libujete ve zkáze a zmaru a v polorozpadlých budovách vidíte ideální kulisy pro natáčení postapokalyptických filmů. Viděli jsme velké množství rozestavěných baráčků, na které asi došly peníze a teď jen vedle silnic chátrají.

Stav silnic je jak kdy, zřejmě na tom pilně pracují, ale není výjimkou, že pěkná nová silnice se náhle mění v polní offroad a naše vajíčko dostává zabrat. Poplatek za silnice se dá koupit online (jo, v Rumunsko ano) asi za 200 korun, což je o polovinu méně, než jsme museli utratit za Maďarskou a Slovenskou dálniční známku.

Toulavých psů je tu nemálo, na žádné túry po horách se však nechystáme a kolem auta se tak ochomýtají hlavně malí vořeši, co by chtěli jen nějakou mňamku. Občas ale narazíme i na větší a děsivější psiska, případně celou smečku. Na silnicích se pohybuje hodně koňských povozů a kravských stád, obzvláště po ránu a k večeru si je pasáčci ženou po silnicích na/z pastvy.

Co se však na silnicích pohybuje především, jsou rumunští řidiči. A právě rumunští řidiči jsou hlavním důvodem, proč se z této dovolené vracíme psychicky naprosto vyčerpaní a vystresovaní a s pocitem, že Rumunsko je nepřátelská země plná nepříjemných lidí, kteří se tváří, že by vás nejradši něčím přetáhli přes hlavu … to se týká hlavně servírek, prodavaček, které - ačkoli se na ně usmějete, rumunsky se pokusíte poděkovat - si i nadále udržují výraz "zabiju tě". Čest výjimkám. Nevím, kde jsme udělali chybu.

Případy, kdy já považuji za přijatelné použít klakson:

  1. abych upozornila na blížící se nebezpečí. A to je asi vše.

Případy, kdy rumunský řidič považuje za vhodné použít klakson:

  1. auto stojící přede mnou na červenou, se ještě nerozjelo, ačkoli už celou jednu vteřinu svítí zelená;
  2. auta se zastavila, zácpa, nejedu, jsem netrpělivý, sice vůbec netuším, co se děje víc než metr před mým autem, ale radši zatroubím, tím to popoženu;
  3. hodlám porušovat předpisy a ty mi překážíš;
  4. netuším, ale radši zatroubím.

Můj nový oblíbený večerníček je YouTube kanál uživatele RomanianDriver. Uveřejňuje sérii videí na téma "špatní řidiči v Rumunsku" a epizoda 72 v čase 13:50 tak nějak shrnuje naše pocity. Litujeme, že jsme neměli nainstalovanou v autě kameru. Ne kvůli hezkým průjezdům a záběrům na hory ... ale protože bychom měli za těch 14 slušnou sbírku na podobnou epizodu.

Pár našich zážitků:

Nevím, jak se nám to podařilo, ale vyvázli jsme bez škrábance. Kupodivu jsme vlastně ani neviděli moc nehod (až na jedno uražené zrcátko a několik aut zanechaných v příkopech, ale ty vypadaly, že už tam nějakou dobu leží).

Když počítám, kolik hotovosti si mám s sebou vzít do zahraničí, sečtu všechny plánované vstupy, plus ubytování, kde neberou karty, s tím, že se pak budu snažit, co nejvíc platit kartou. Tentokrát to vychází asi na 1100 RON (lei), 1 RON je asi 6 korun. V Praze se stejně RONy shánějí špatně.

Den 1 - sobota 9.9.2017 (Temešvár)

Šestá je jako vždy naše hodina. S každou naší další dovolenou jsme připravenější, v osm už překračujeme hranici se Slovenskem (což poznáme tak, že kolem silnice už nejsou billboardy s českou vlajkou). Z nějakého zatím záhadného důvodu mi Vodafone úplně odstřihl roaming.

V Maďarsku zavzpomínáme na náš krásný, i když mrazivý, prodloužený víkend v Budapešti a o půl jedné jsme na hranicích s Rumunskem. Postavíme se do špatné fronty, zkontrolují nám pasy a náhle je o hodinu víc. Poprchává, ale to nás nemůže zaskočit! My víme, jak to chodí na naší dovolené! U nás bylo asi čtrnáct stupňů, na déšť a zimu máme v kufrech připraveno teplé spodní prádlo.

Chce se nám čůrat, nevadí, že na dálnici zatím nepotkáváme odpočívadlo, neváhejte, vemte si příklad z místních a zastavte si na kraji dálnice, jak potřebujete, vyčůrat, napapat, není problém.

Projíždíme prvním městem, Arad, je tu pevnost, která by byla pěkná, kdybychom ji viděli a byli ptáci, ale my se raději věnujeme té krásné ošklivosti běžných budov po cestě.

Dnes spíme v Temešváru, ubytujeme se u příjemného pana majitele (Pension Dinu Residence, 174 RON), co umí trochu anglicky a naučí Oskara říkat rumunsky Děkuji (mulțumesc). Já si přes hotelovou wifi zapínám v samoobsluze roaming.

Centrum je od hotelu asi dva kilometry. Stavíme se na těstovinovou obědovečeři u kanálu Bega, dojdeme až na hlavní náměstí Piața Unirii a obrátíme se zase zpět k hotelu.

Kousek od hotelu leží Muzeum komunistického konzumu (Muzeul Consumatorului Comunist). Spíše než muzeum je to takový studentský bar, v jehož sklepení je jakože byt vybavený předměty z komunistického období. Neplatí se tu vstup, ale sedneme si alespoň na pivo. Pivo je tu v restauracích docela drahé (respektive pro nás, Čechy, zhýčkanými "pivo je levnější než voda"). Z těch, co známe, čepují Stellu a Staropramen, z místních piv hlavně Ursus a Ciuc.

Na večer si v místním obchůdku koupíme kromě piva i místní cukrovinky, Rom, chutná jako...no hodně vzdáleně připomíná Milenu, kokosový Făgăraș (jako to pohoří) a jednu hnědou a nechutně sladkou věc, kterou jsme ochutnali a vyhodili.

Spát jdeme už v deset, i když po jedenácté nás budí vedro v pokoji, jenže okna vedou na rušnou ulici, někdo tu túruje motor, hrají rumunské songy...

Ujeto: 650 km.

Den 2 - neděle 10.9.2017 (Bigăr, Decebalus, Băile Herculane)

K snídani dostáváme omeletu (ta se tu podává k snídani často). Je teplo, ve zprávách hlásí třicet stupňů pro skoro celé Rumunsko. To abych si to teplé spodní prádlo zase svlékla. Vydáváme na jih směrem k srbským hranicím. Na silnicích je vidět hodně policistů.

Rovina se po čase změní na pěknou cestu lesem a skalami. Oskar se mi směje, protože mě vyděsí kobylka v autě (na mé noze!). Jeho má za trest postrašit kobyla na silnici. První zastávka je u mechového vodopádu Bigăr.

Okolo druhé nás vítá hlava posledního dáckého krále Decebala, vytesaná do skály na břehu Dunaje, která zde tvoří hranici mezi Rumunskem a Srbskem. Hlava tu nekouká zas tak dlouho, dokončena byla v roce 2004 po deseti letech tesání.

Ve čtyři se ubytujeme v hotelu Guesthouse Magic (130 RON), jsme tu jediní hosté. Původně jsme chtěli jít do okolních lesů na túru, ale kromě toho, že je nechutné vedro, už je docela pozdě, tak se místo toho podíváme po městečku.

Băile Herculane, Herculovy lázně, zažily rozhodně už lepší časy, podle průvodce to vypadá, že to ani není tak dávno. Dnes byla většina lázeňských budov a hotelů v rozkladu. V městečku je ale zrovna dnes rušno, koná se tu nějaká slavnost. U stánků nás sice lákají mastné a připálené pochutiny, ale dáme přednost ohřátému Adventure food na pokoji.

Spát jdeme raději v půl deváté, ve vedlejším hotelu se odehrává hlučná svatba, takže už druhou noc máme zaručený příjemný přerušovaný spánek.

Ujeto: 300 km.

Den 3 - pondělí 11.9.2017 (Sarmizegetusa, Hunedoara)

K snídani máme závin a čaj z vlastních zásob. Na recepci jim nefunguje terminál. Taky bych ho kvůli nám nezapojovala. Platím tedy v hotovosti, paní mi dává slevu osm lei, protože nechce hledat drobné.

Sarmizegetusa, hlavní a největší město římské provincie Dacia, pojmenované podle původního dáckého hlavního města (kam dnes také o něco později zamíříme). Ke koukání jsou tu dnes římské vykopávky, amfiteátr, fórum a nějaké ty chrámy (vstup 2x10 RON). Před muzeem je jakési občerstvení, mají tu nakreslené sarmale, rádi bychom ochutnali, ale paní servírka nasadí výraz "co tu chcete, vypadněte" a sdělí nám, že nevaří.

Než jsme se vydali do Rumunska, ptala jsem se svého původem rumunského kamaráda, co by nám doporučil za místní speciality: sarmale (plněné zelné závitky), ciorbă de burtă (šla jsem si vygooglit, co že to je, a rovnou to vyloučila, nicméně dršťková polévka je tu opravdu oblíbená) a plăcintă (jo, je to z latinského placenta, placatý dort, placenta je vlastně děložní dort, dobrou chuť, každopádně se pod tím skrýval většinou nějaký jablečný zákusek).

Krátce se zastavíme u kostela sv. Mikuláše, jednoho z nejstarších rumunských kostelů.

Potom nás čeká krásný hrad Hunedoara (7,5 RON parkovné, 2x25 vstupné, 5 RON za focení). Dnešní stavitelé domů tu ovšem vkus nemají, jejich domy zdobí ohyzdné okapy. Po prohlídce hradu si skočíme na jídlo, neměli, co jsme chtěli, tak si si dávám kuřecí paličky s polentou. Polentu (mămăligă) je tu hodně oblíbená příloha a Oskar si dává vídeňský řízek... z kuřecího masa (zřejmě po vzoru kdo nemá žampiony, ať tam hodí jiný houby, a kdo nemá houby, ať tam nedá nic!).

Kolem čtvrté si vystoupáme k ruinám dácké Sarmizegetusy (vstup 2x10 RON). Nějaké povídání je na kachním blogu.

Potřebujeme se dostat do Obârșia Lotrului ležící na Transalpině, jedné z těch hezkých horských silnic v Karpatech. Navigace nás nejprve vyděsí, pět hodin k hotelu, prosím?

Tak to ne, vezmeme to tudy, přes Petroșani, tady je pěkná cesta. V atlasu je vyznačená jako oranžová, takže je dokonce ještě lepší než žlutá a bílá, neboj!

A proč je tady ta značka, že tu silnici opravují a bude tam někde zákaz vjezdu? Nevím, zeptej se tady pána. Pán říká, že "da, da, všechno v pohodě", tak jeď dál. Jestli rozuměl, na co se ho ptáme, nevím, ale jedem, stejně nemáme jinou možnost, pokud dneska chceme spát v posteli, a ne na sedačce auta. Cesta zpočátku vypadá slibně, docela pěkná, i ty skály kolem jsou hezké na pohled. No potom začne přituhovat a asi hodinu jedeme dvacet kilometrů rozebranou silnicí.

Za tmy přijedeme k osamocenému hotelu Haiducilor (200 RON). Je to tu strašidelné, ale hotel je prima. Dáme si večeři, Oskar je z té cesty tak rozhrkaný, že se netrefí ani vidličkou do pusy. Ale na to, aby mě pak z balkonu strašil jako upír, když se sprchuju v koupelně, na to sílu ještě má.

Ujeto: 392 km.

Den 4 - úterý 12.9.2017 (Transalpina, Transfăgărășan)

Ráno se zastavíme u jezera kousek od hotelu a pokračujeme na sever. Ta hezčí část Transalpiny vede sice asi spíš na jih, ale i tak je to pěkná cesta údolím. Hrozně dlouho klesáme a Oskar mě po sedmdesáti kilometrech nutí fotit jeho rekordní spotřebu 4,5 litru (to je taková jeho minihra v autě).

Před polednem dorazíme do Sibiu, zdejší skanzen má být vedle bukurešťského ten nejlepší v Rumunsku. Bohužel je všední den, je tu málo lidí, takže většina budov je zavřená, zas ale dostaneme zlevněné vstupné (2x12 RON). Mělo by se to jmenovat skanzen mlýnů, Oskar je však zklamán, že se žádný mlýn netočí a rozvíjí velkolepé plány, že kdyby měl k dispozici tolik mlýnů, tak je všechny roztočí!

Od skanzenu se vydáváme na tu druhou hezkou silnici Transfăgărășan, známou z jednoho dílu Top Gearu (video), kde byla označena za nejlepší cestu světa. Myslím, že to byl i jeden z hlavních důvodů, proč jsme si vůbec zapsali Rumunsko jako jeden z našich možných budoucích cílů. Vystoupáme nahoru a zastavíme se u jezírka Bâlea (parkovné 4 RON na hodinu), poprchává, mračí se to tu a tak si dáváme na zahřátí polévku a pivo.

Čeká nás sjezd dolů, kolem přehrady Vidraru. Hlídá ji socha Promethea.

Kousek cesty za přehradou stojí vysoko v kopci zřícenina hradu Poenari, pravého Drákulova hradu. Bohužel výstup k němu už je zavřený, tak se rozhodneme odložit návštěvu na zítra.

Dnes spíme ve městečku Curtea de Argeș, hotelu Posada (170 RON), cesta se vleče, neboť krávy se vracejí z pastvin. Skočíme si na večeři (55 RON), Oskar volí jistotu pizzy, já si chci dát kachní prsa, nejsem si jistá přílohou a doufám, že mi slečna servírka nějakou doporučí, ale vypadá tak vyděšeně z představy, že by s námi měla komunikovat v cizím jazyce, že teda večeřím prsa bez přílohy.

Hotel je docela pěkný, ale to okolí je nějaký divný. Kolem desáté jdeme spát, tušíme že to nebude jen tak. Nejprve se probudí Oskar, že je někdo na balkóně. Není, ale raději ho zavřeme. Ve dvě nás budí alarm auta, nevíme, jestli to není naše, takže to jde zkontrolovat. Já čekám na pokoji a doufám, že se ještě někdy vrátí. Vrátí. Stejně už nemá cenu spát, že jo, z venku se ozývá řev, přebírání odpadků a celé to završí hajzl komár.

Ujeto: 312 km.

Den 5 - středa 13.9.2017 (Poenari, Bukurešť)

Vydáváme se nazpět k Poenari, cesta se zas vleče, protože krávy musí zpět na pastviny. K hradu se musí vystoupat po asi 1500 schodech, což sice zní děsivě, ale za nějakých třicet minut jste nahoře (vstup 5,8 RON). U vstupu zříceniny vás vítají napíchnuté figuríny připomínající, proč se Vladovi říkalo Napichovač.

Frčíme do Bukureště. Ráda bych rovnou všechny varovala. Do Bukureště nejezděte. A rozhodně ne autem. Když už to ale uděláte, alespoň si o to více užijete dokument Dopravní apokalypsa. Dopravní apokalypsa je to, co nám z Bukureště opravdu utkvělo v paměti nejvíc.

Nejprve se zastavíme ve skanzenu (to abychom mohli porovnat se Sibiu, tenhle je hezčí, vstup 2x15 RON).

Pak se pokoušíme ubytovat v hotelu Yesterday (200 RON). Marně kroužíme kolem a hledáme místo k zaparkovaní. Auta stojí všude. Nemáme šanci, naštěstí má hotel malé podzemní parkovišťátko. Uff.

Do centra zajedeme metrem, zastávku máme kousek. Metro chválím, lístky si koupíme v automatu (prodávají je rovnou na dvě jízdy, za 5 RON), zaplatíme kartou, mám ale pocit, že to není jako u nás a lístek platí opravdu jen na metro (a ne třeba na tramvaje, autobusy)… s metrem si ale turista vystačí.

Nevím, jestli jsme se vydali nějakou špatnou trasou, ale nějak se nám nedaří najít takovéto pěkné "historické" centrum. Přes park Cișmigiu dojdeme k rumunskému obřímu parlamentu. Pak se stočíme zpět ke starému městu, ale stále nejsme přesvědčeni, že jsme na správném místě. Jediné, co nám napovídá, že sem asi turisté míří, je velká koncentrace restaurací. Do jedné z nich zaplujeme a já konečně můžu ochutnat sarmale.

Ujeto: 214 km.

Den 6 - čtvrtek 14.9.2017 (Constanța)

Ráno nezačíná pěkně. Za prvé v hotelu opět nefunguje terminál, takže musím vypláznout 200 RON v hotovosti (což mi opět zásadně narušuje moje hotovostní rezervy pro nečekané situace). Za druhé mi Vodafone opět vypnul roaming. Za třetí strávíme hodinu a půl v zácpě, než vůbec vyjedeme z Bukurešti (to, co jsme včera jeli asi deset minut metrem, trvá autem hodinu).

Míříme po dálnici k moři. V Rumunsku přes Dunaj vedou dva mosty, na obou se platí mýtné. Tak trochu se nám podaří projet mýtnicí špatnou bránou bez zaplacení, tak se vracíme pěšky zaplatit (13 RON), účtenku Oskar ale nedostane, tak si myslíme, že jsme spíš přispěli pánovi na véču.

V Constanci se nejprve poradujeme z pohledu na moře, na břehu tu stojí krásná secesní budova opuštěného kasina.

Kousek od kasina se nachází i Národní historické a archeologické muzeum (vstup 2x13 RON). Pýchou muzea je socha Glykona, hada s divnou hlavou (asi antilopí, ale připomíná nám psa).

Ubytujeme se v hotelu Kleyn (190 RON), v obchodě doplníme zásoby (zmrzliny, placinty) a ještě se projdeme po okolí kolem jezera až k moři.

Ujeto: 240 km.

Den 7 - pátek 15.9.2017 (Histria, Tulcea)

Dnešek máme odpočinkovější, zvolna se přibližujeme k dunajské deltě.

Na pobřeží Černého moře se nacházelo řecké město Histria (pojmenované podle své blízkosti Dunaji) a nyní se tu nachází jeho ruiny, je tu krásný klid, až na pár archeologů tu skoro nikdo není (vstup 2x10 RON).

Nějaké ty kilometry dál zastavujeme u pevnůstky Enisala (vstup 2x6 RON), ze které je krásný výhled do okolí. Pravda, převážně rovinatého. Slunce paří. Zase třicítky, takhle nám trička na převlečení dojdou předčasně.

Město Tulcea, kde budeme dnes spát, je startovním bodem půl až celodenních výletů na lodi po Deltě. Na takovou poklidnou plavbu nám nezbyl čas, i když jsme doufali, že cestou narazíme na nějakou půjčovnu lodiček a trochu se poplavíme sami. Když ani tohle nevyšlo, prostě pokračujeme v odpočinkování.

Dojedeme k hotelu Eden (161 RON), na křižovatce zrovna jeden chlápek urve druhému zrcátko, hned se při parkování cítíme bezpečněji. Tulcea není nějaké extra pěkné město, ale chceme jíst. Nejprve se ale zastavíme na pivo na zahrádce, mají tu houpačky, tak se houpeme a pozorujeme nešťastnou fenu. Snaží se uhlídat svoje štěňata, nejen dětští hosté jí je neustále někam odnášejí. Je tu příjemně, houpy houp, ale jídlo nenabízí, musíme dál. U přístaviště zkoušíme fish bar a objednáváme si nějaký ochutnávkový rybí talíř. Velká část ryb má takovou divnou nakyslou příchuť, moc mi to nejede, tak většinu nechávám pro Oskara. Asi aby mu bylo špatně. Další z řady nepříliš přívětivých servírek náš zážitek završí.

Ujeto: 236 km.

Den 8 - sobota 16.9.2017 (Buzău, Peleș)

Zpětně byla ta naše cesta do Tulcey vlastně asi zbytečná, myslela jsem si navíc, že odtud budeme moct jet severní cestou přes Galati, jenže to jsem ještě nevěděla, že ten druhý most přes Dunaj tudy jaksi nevede. Než se spoléhat na možné rumunské trajekty, raději to vezmeme zajížďkou na jih k mostu (mýtné 11 RON, tentokrát zaplatit nezapomeneme).

Když bereme benzín na benzínce, beru Oskarovi nealko Ursus Cooler, položím tu jednu! plechovku na pult a zároveň ukazuju prsty "dva", na všech ostatních benzínkách vždycky pochopili, že chci zaplatit pumpu číslo dvě. Ale tady ne, tady místo toho paní naúčtuje dvě plechovky. Ach jo.

Zastavujeme u kraje silnice, Oskar se chce vyčůrat, z lesa ovšem vyběhne velký pes, ...tak už se mu vlastně ani nechce. Kromě psů se tu na krajích silnic objevují cikánští prodavači, v rukou plné igelitové sáčky podivných kuličkovitých plodů (asi jeřabin), křížal, hub. Dokonce tu sem tam drží velkou rybu.

Highlightem dnešního dne je bahno. Nedaleko Buzău jsou bahenní sopky (vstup 2x4 RON). Pár probublávajících vulkánků je tu obklopeno trsy lidí. Snažíme se na fotce zachytit bubliny, navolíme si sekvenční focení, takže se tu teď doma prohrabávám třiceti skoro stejnými záběry bahna.

Před soumrakem zastavujeme se u hradu Peleș. Dnes a zítra spíme v penzionu Stejeris (414 RON/2 noci). Konečně můžu napsat něco pěkného o rumunské pohostinnosti. Starostlivá paní majitelka nám hned sama poradí, kudy do centra, co je v okolí zajímavého, jestli jsme spokojení s pokojem, v kolik chceme nachystat snídani.

Ujeto: 514 km.

Den 9 - neděle 17.9.2017 (hrad Bran, Brașov)

Dnes navštívíme turisticky oblíbený hrad Bran, chceme tu být zavčas ještě před všemi těmi davy. Hrad byl prý předlohou pro sídlo Stokerova Draculy. U pokladny (vstup 2x35 RON) nám ještě nabídnou za dalších 10 lei vstupenku na docela zajímavou výstavu mučících nástrojů. Kupuji si tu suvenýr, kabelku, protože ta z Madeiry už začíná vypadat dost jetě. Oskarovi se taky líbí, skoro by ji i nosil. Zavčas prcháme pryč, už se tu kupí lidi, venku stojí kolony aut. Tak akorát nám to vyšlo na dvě hodiny, na které jsme si zaplatili parkovné (4 RON/hodina)

Kousek od Zărnești leží chata Plaiul Foii, slouží jako výchozí bod pro túry po pohoří Piatra Craiului. My se nikam šplhat nehodláme a jen tak se chvilku projedeme podél říčky. Že jde o oblíbené místo pikniků, poznáte podle zanechaných odpadků. Na cestě zpět bychom se v rádi naobědvali, ale příjemnost a rychlost servírky (ne, vůbec si čtvrt hodiny nepotřebujeme objednat) nás donutí omezit se raději jen na polévku a koláč.

Vracíme se do penzionu a pěšky seběhneme do centra Brașova. Jsou tu nějaké slavnosti, takže trhy a spousta lidí, najdeme si docela fajn restauraci na obědovečeři. Všichni jsou dnes na náměstí a okolní uličky jsou liduprázdné, projdeme se Strada Sforii, prý jedna z nejužších ulic na světě. V klidu tam projdeme i přežraní, takže zas tak úzká není.

Vypadá, že se blíží bouřka, tak se rychle zase šplháme zpět do kopce k penzionu a zalézáme do postele. Paní majitelka zanedlouho klepe na dveře pokoje a přináší nám dvě láhve brašovského piva Ciucaș, že prý neví, jestli jsme už ochutnali. Na oplátku jim nalijeme Becherovku a tak si paní zavzpomíná, jak byli kdysi s manželem v Praze a pili becherovku a absinth.

V noci řádí bouřka. Hrom v podstatě neustává. SMS od mámy druhý den, že ve zprávách četla o silných bouřích v Rumunsku a že se nemáme zdržovat u transformátorů. Koukáme na video z Temešváru, židle létají, vypadá to jak z katastrofického filmu (a ještě nějaké video). My i auto jsem přežili bez úhony.

Ujeto: 110 km.

Den 10 - pondělí 18.9.2017 (jezera Sfânta Ana, lacul Roșu)

Dnes nás čeká delší přejezd, ale máme naplánované nějaké zastávky. První je jezero spoečného původu Sfânta Ana (vjezd autem 20 RON). Kolem jezera prý nežijí žádná zvířata v důsledku malé koncentrace kyslíku, tím ale asi nemyslí medvědy. Klidné a relativně malé jezírko vybízí k procházce, jenže Oskar mi ukazuje ceduli "pozor medvědi", elektrické oplocení kolem stánku s občerstvením a vzpomíná kolik recenzí na Googlu zmiňovalo setkání s medvědem. Myslím, že trochu přehání, přesto celé jezero neobejdeme a vracíme se hned, jak nám sejdou z očí ostatní lidé.

Druhá zastávka je opět jezero, Lacul Roșu. Vzniko v roce 1837 sesuvem půdy a z vody tu stále trčí kmeny zatopených stromů. Za jezerem začíná průjezd krásnou Bizackou soutěskou.

Pak už nikde nestavíme, ale projíždíme pěknou krajinou, okolo obřího bizackého jezera a pak přes průsmyk Tihuța, kde byl umístěn knižní Draculův hrad. Můžete se jako my ubytovat v atmosférickém hotelu Castel Dracula (184 RON). Skočíme si do restaurace na večeři, ačkoli tu mají vybrané lahůdky jako sauté z kohoutích varlat, nejsme tak nároční a dáme si dva hamburgry. Prozatím jsme v restauraci sami, na zdi visí velké zrcadlo. Zanedlouho však dorazí zájezd italských turistů v důchodovém věku. Snažím se Oskara vyděsit, že je divné proč v zrcadle stále nejsou vidět žádní lidé a hlavním chodem budeme dnes pravděpodobně my.

Ujeto: 425 km.

Den 11 - úterý 19.9.2017 (Maramureș)

Vodafone mi zase vypnul roaming.

Při průjezdu Maramureșí můžete obdivovat dřevěné kostelíky nebo krásné vyřezávané dřevěné brány ke statkům. Jako zástupce všech těch kostelíků si vybereme ten v Săliștea de Sus, vypíná se na kopečku obklopen hroby. Všimneme si, že docela dost hrobů má na sobě jméno a datum narození, ale datum úmrtí je prázdné, hroby teprve čekají, až ti lidé umřou.

Nálož dalších dřevěných staveb dostaneme u klášteru Bârsana.

Máme čas, tak se chceme ještě zajet podívat ještě na tzv. Veselý hřbitov, ležící ve vesnici Săpânța asi 20 km od našeho dnešního noclehu. Tady někdy nastává okamžik vyvrcholení naší otrávenosti Rumunskem. Na hřbitově vybírají vstupné, ani nevím kolik, možná by mě to v jiném rozpoložení ani neudivilo, ale v tu chvíli mi přijde prostě divné platit vstup na hřbitov, navíc když hlavní zajímavostí mají být "vtipné" rumunské epitafy na náhrobcích. Při cestě zpátky nás zas protroubí, protože dodržujeme předpisy, pohár trpělivosti se naplňuje k okraji.

Město Sighetu Marmației leží kousek od ukrajinských hranic, po chvíli bloudění se ubytujeme v jednom z mála hotelů, které se tu nachází Pensiune Restaurant Flamingo (178 RON). Nejprve nás přivítá venku kouřící otrávený personál restaurace, dámy na recepci dojem o něco vylepší. Ve městě se narodil Elie Wiesel, kousek od domu, kde žil a kde se nachází muzeum, zaplujeme do docela pěkné restaurace. Vyberu nám nějaké ty dobroty ze sekce speciality. Oskar si zpočátku můj výběr pochvaluje, nicméně jeho jídlo skládající se z čehosi mastného připomínající langoš, na tom sýr, slanina a mastná klobása s kyselou okurkou mu příliš dobře neudělá. Večer úpí na záchodě.

Po večeři se jdeme projít. Město je přibližně stejně ošklivé jako byla Tulcea. Nachází se tu Muzeum obětí komunismu, bohužel recenze hlásí, že popisky jsou jen v rumunštině, tak pokračujeme dál. Další zajímavostí je pobočka rumunského obchodního řetězce Unicarm. Původně jsme mysleli, že sídlí v takové hnusné budově, protože na ně nic hezčího nezbylo, ale zjistili jsme, že to je součástí jejich image. Parkoviště je nicméně plné aut. Aha, počkat, proč pod těmi auty roste tráva. Jo ono to jsou polovraky na prodej. Obchod jsme navštívili. Zase jsme rychle vycouvali.

Poštovní schránka, která vypadá spíš jako odpadkový koš, mi připomene, že bych měla holkám do práce poslat pohled. Když tak však přemýšlím, nikde jsem neviděla místo, kde nějaký pěkný pohled koupit (možná na Branu něco měli).

V posteli se koukáme na vlogy cestovatele, který navštívil Severní Koreu. Přemýšlíme, zda bychom jeli raději tam než do Rumunska (ono to teda byly velmi pozitivní záznamy, až byl prý obviňován z propagandy pro Severní Koreu).

Kolem jedné v noci začne štěkat pes. Štěká a štěká. Hodinu, dvě štěká. Chceme domů. Moje zápisky do deníčku řídnou a omezují se v podstatě jen na ranní údaje o ujetých kilometrech.

Ujeto: 214 km.

Den 12 - středa 20.9.2017 (Cluj-Napoca)

Oskara už nebaví mít k snídani omeletu, tak by rád vařené vejce. Ráda bych kuchaři vzkázala, že pokud chce podávat vejce, kterým teče i bílek, bylo by dobré se dopředu zeptat.

Jedeme na jih, místo hlavnější silnice nám navigace nabídne pěknou cestu přes Budești. Všude v okolí jsou ještě vidět následky té velké bouřky. Popadané značky, zlámané stromy, odlítlé střechy.

Parkoviště u kostela archandělů Michaela a Gabriela je mimo popadaných větví prázdné, ale z budky hned vylézá správce, aby nám nabídl prohlídku nejvyššího dřevěného kostela na světě (72 metrů) i zevnitř. S díky odmítáme a pokračujeme do Cluj-Napoca.

Hotel Biscuit (183 RON) možná zvenku nevypadá jako něco extra, ale pokoje vevnitř jsou pěkné. Pěšky se vydáme nejprve do botanické zahrady, zahrada je sice kousek, ale její vchod se samozřejmě nachází na úplně opačné straně. Ptáme se pána u pokladny (vstup 2x10 RON), zda můžeme platit kartou. "Můžete," říká pán, "ale nemáte hotovost?" No ...máme, ale raději bychom platili kartou. "Hm, no zrovna nám nefunguje terminál" ...to je ale náhoda. Kdybychom hotovost neměli, tak asi terminál funguje, že. Botanické zahrady v skorodešti, a navíc na podzim, jsou smutné. Oskar k tomu nesdílí mé nadšení z rostoucích lilků, má hlad. Dokutálíme se tedy dolů na náměstí, vybereme si tu pěknou restauraci s nudnými, zcela netradičními, avšak také bezpečnými těstovinami.

Zpátky na hotelu, někde na parkovišti začne houkat alarm, auto máme naštěstí pod okny, takže ho můžeme zkontrolovat z pokoje. Oskarovi se nezdá pán, který tam kolem řady aut venčí dva psy, po chvíli se zastaví, přiklekne a takhle to opakuje. Následujících třicet minut Oskar pána pozoruje a jeho chovaní komentuje slovy "je nějaký divný, a to co dělá je podezřelý".

Ujeto: 197 km.

Den 13 - čtvrtek 21.9.2017 (Salina Turda, Turdská soutěska)

Snídaně je skvělá, jako kdyby vás pozval nějaký foodblogger.

Třicet kilometrů od Kluže se nachází solný důl Salina Turda (en.wiki, vstup 2x30 RON, parkovné 5 RON). Letos jsme navštívili polskou Wieliczku, takže máme srovnání. Předně tu není tolik lidí, důl je menší (i když počítám jen přístupnou část), ale zato si ho můžete projít na vlastní nohy. Prostory jsou krásně osvětlené, připadáte si jak někde ve Star Treku. Skoro bych tu koupila pohled, jen nechápu, že z takového krásného místa nejsou schopni udělat pěkný pohled.

Vylezeme z podzemí a popojedeme kousek na výlet do Turdské soutěsky. Cedule sice hlásá, že se do soutěsky vybírá vstupné, ale nenacházíme nikoho, kdo by nám vstupenku prodal, tak jdeme dál jen tak. Potkáme tu úplné minimum lidí.

Oskar měl velmi speciální přání, navštívit Geamănu, vesnici, která se pomalu ztrácí v záplavě toxického odpadu z nedalekého dolu, kde se těží měď. Must see. Zkoušíme to podle navigace, ale vede nás přes polní šílenou silnici. Usoudíme, že to ještě večer na internetu prozkoumáme. V okolí tu nebylo na výběr moc ubytování. Na bookingu byl v podstatě jen penzion Roua Muntelui (125 RON) ve vísce Baia de Aries. Příjezd k penzionu nás sice trochu děsí, ale penzion je pěkný, však také podle cedule dostal štědrou dotaci z EU. Jsme jediní hosté. Paní, která to tu má na starost, anglicky neumí ani slovo, ale tak nějak se rukamanohama nakonec domluvíme, že nám udělá k večeři pește s cartofi, to víme, že bude nějaká ryba s něčím bramborovým, to se nedá zkazit. Za štědré unijní peníze si užíváme na pokoji kvalitní wifi, Oskar zkoumá, jak se dostat k vesnici (článek, reportáž na Youtube a nějaké záběry z drona bez kometnáře). Pak si předvolebně pouštíme Selský rozum a Matrix AB. V noci mám noční můry o Babišovi.

Ujeto: 140 km.

Den 14 - pátek 22.9.2017 (jeskyně Urșilor, Meziad)

Původně jsme měli jít dnes na túru, ale je ošklivě, ale hlavně nás čeká Gaemana, pokus číslo dvě, zkoušíme druhou trasu. Oskar se tentokrát nenechá odradit a trápí naše vajíčko kamenitou cestou. Po hodině velmi opatrné jízdy však narazíme na zákaz vjezdu. Oskar váhá, vesnici by chtěl vidět hodně, ale nechce se mu nechávat auto uprostřed ničeho a vyrazit někam s nejistým výsledkem. Navíc se tu pohybují nějací pracovníci, asi z dolu. Vzdáváme se.

Co s načatým dnem. Navigace si myslí, že jsme měli dneska málo off roadu. Snažíme se dostat k Medvědí jeskyni, jsme v jakési vesnici a místní obyvatelé na nás podezřívavě koukají. Navigace hlásí odbočte doleva. Vlevo je potok. Kam jsme se to dostali.

Nakonec se k jeskyni (en.wiki) dostaneme (parkovné 5 RON), prodavačka lístků nás opět ujistí, že tady se na nějaké společenské zvyklosti nehledí a prodává nám dva lístky (2x20 RON), aniž by se obtěžovala na vteřinku přerušit telefonický hovor. Jeskyně je pěkná, ale bez příplatku 15 RON se tu nesmí fotit. Vyvrcholením prohlídky je medvědí kostra. Rumunskému výkladu nerozumíme, tak se bavíme hlavně mladým párečkem. Slečna se selfie tyčí každých pět metrů zapózuje, udělá si několik fotek a takto to opakuje celou dobu. Občas zasyčením přivolá přítele, aby zapózoval s ní. Chlapec sice příliš nadšeně nevypadá, ale asi má slečnu hodně rád. Z jeskyně musí mít tak tři sta fotek. No co, někdo se probírá fotkami bahenních bublin a někdo vybírá, kde mu to nejvíc sluší vedle stalagnátu.

Druhá jeskyně Meziad není sice tak pěkná, zato prohlídka je o dost lepší zážitek (vstup 2x20 RON a focení je povoleno). Bojíme se, že se prohlídka neuskuteční, protože nebude dost lidí, ale je nás tu celkem pět. Sympatická slečna průvodkyně mluví anglicky a oznamuje nám, že kvůli dešti v půlce jeskyně nefunguje elektřina, takže si budeme muset svítit baterkami a mobilem. Vůbec nám to nevadí, naopak to přidává k atmosféře.

Oskar projevuje přání spát poslední noc v nějakém pěkném hotelu. Říkám mu neboj to, kam jedeme vypadalo na fotce docela pěkně. JRB Hotel (150 RON) stojí na okraji vesnice, z nějakého důvodu si vzpomenu na film Psycho. Hotel je zavřený, voláme na telefonní číslo na dveřích. Přijde otevřít postarší pán v pohodlné šusťákové bundě. Říkám, máme tu rezervaci. Pán si pomlaskne. Na rozdíl od ostatních hotelů, kde chtěli vyplnit do formuláře i náš další cíl, si pán zapíše moje jméno na cosi, co vypadá jako takový ten papírek pod hrníček. Jemný papírek se pod náporem tužky a tolika informací protrhne, ale to pánovi vůbec nevadí. Zaplatím pokoj v hotovosti, protože se ji potřebuju zbavit, ale ptáme se, jestli nám udělá večeři a jestli ji můžeme zaplatit kartou, protože v peněžence mi zbývá už jen asi 40 lei. Prý není problém. Objednáváme si řízek s bramborem, tady už vůbec nechceme experimentovat. Zatímco čekáme pán nám vysvětluje, jak funguje klimatizace. Při placení pán přinese "účtenku", tím myslím další z ručně popsaných papírků, kam napsal jednotlivé položky a jejich cenu. Dělá to 44 lei, říkám, že to musím zaplatit tou kartou, protože mám jen 40. Pán si opět pomlaskne a naznačí, ať vysypu peněženku, že to stačí. Na mou slabou obranu, že bych si radši nějakou hotovost nechala, nebere zřetel. Na to, že bych protestovala, že chci normální účtenku nebo nemusím zaplatit (tak jak tu v každém jídelním lístku mají napsáno) ani nepomyslím, bojím se o náš život.

V pokoji je zima, už chápu, proč nám vysvětloval, jak si zapneme hučící klimatizaci. Kvůli dvěma hostům se nevyplatí topit. Tak mrznem. Kolem jedenácté slyšíme divný zvuk, něco jako požární alarm. Za dveřmi se ozývají kroky. Opět si vzpomenu na Psycho. Přemýšlíme, jestli riskovat případné uhoření nebo se půjdeme podívat, co se děje. Volíme uhoření. Aspoň bychom se zahřáli. Za oknem visí mrtvá můra. V pokoji bzučí komár. Chceme domů. Než psychickým vyčerpáním usneme, padne definitivní rozhodnutí, že zítřejší plánovanou návštěvu zoologické zahrady vynecháme a pojedeme domů. Stejně nám pán nenechal žádné drobné na případné parkovné.

Ujeto: 235 km.

Den 15 - sobota 23.9.2017 (návrat)

Já si dávám k snídani omeletu, Oskar vyzkouší jakýsi domácí jam. Pravděpodobně z krve neviňátek.

Rumunsko opouštíme stejnou cestou, kterou jsme přijeli. V Aradu koupíme ještě v obchodě nějaké "suvenýry". Oskar veze tátovi dršťkovou polévku v konzervě na ochutnání (prý byla dobrá), my si vezmeme kukuřičnou kaši a piva, cidery na pozdější ochutnávání za dlouhých zimních večerů. Celé naše auto je prostrkáno lahvemi. Ztratila jsem přehled kolik toho tam je, ale doufám, že nás na hranicích kontrolovat nebudou.

Na hranicích se tentokrát stavíme do správné fronty. Kontrolují většinou jen nákladní auta, ale před námi zastavují nějakou rumunskou rodinu v malinkém, nicméně naprosto narvaném miniautíčku a nechávají je vyndat zavazadla. U nás jen mávne...a jedeme domů! Oddechneme si, že jsme pryč.

A ještě k Vodafonu, po návratu jsem řešila to jejich vypínání roamingu. Protože už několik let mám nastavený tarif tak, že paušálně platím jen data a veškeré volání a sms platím navíc, je moje SIM karta klasifikována jako datová. Paní na podpoře mi taktně vysvětlila, že u datových SIM karet po změně evropské legislativy se jaksi Vodafonu moc nevyplatí roaming poskytovat, tak to vyřešili úplným zablokováním roamingu. Pokud si prý napříště chci ze zahraničí zavolat, mám si zřídit některý z jejich hlasových tarifů. Odpovídám jí, že sice její nabídka je lákavá, ale abych každý rok platila o tři tisíce navíc za to, že si jednou, dvakrát do roka na dovolené budu moct zavolat, tak to mi nepřijde výhodné. Kdo by snad měl podobný problém, může ho vyřešit buď tak, že si v samoobsluze na nějaké wifi roaming zapne a dokud na to jejich robot nepřijde a nevypne, může roaming využívat. Rinse and repeat. Popravdě tohle řešení je takové ochcávací (...na obou stranách, Vodafone asi zatím nezvládl vyřešit, jak lépe zabránit aktivaci roamingu tam, kde doteď normálně fungoval). Čistější je v mém případě možnost zaktivovat si balíček 50 SMS za asi 60 korun na měsíc, čímžto se podle paní z podpory z mé karty stane hlasová a můžu roaming využívat normálně. Po návratu můžu balíček zase deaktivovat.

Ujeto: 733 km.

Video

Zvířátka na cestě a random záběry z cesty autem.

Další cestovatelské deníčky