Pobaltí 2019

Trasa

Zpět na úvodní stránku

Účastníci zájezdu: a Oskar

Datum: 18. dubna - 11. května 2019 (14 dnů)

Start a cíl: Brno

Celkem najeto: asi 4 800 km (spotřeba 6,4 l)

Celkem peněz: 49 000 CZK

Benzín: asi 305 litrů za 11 000 CZK

Ubytování: 25 500 CZK

Vstupné: 5 700 CZK

Jídlo: 11 000 CZK

Úvod

Když jsme před lety jeli do Norska, zvažovali jsme vzít jednu cestu i přes Polsko, Pobaltí a Finsko. Nakonec jsme od toho upustili, přeci jen nás víc lákala norská krajina než tahle placatá část Evropy.

Od cesty si především slibuju, že budu konečně schopná ty tři státy od sebe rozlišit. Tohoto cíle se mi snad podařilo dosáhnout, ale přeptejte se mě za rok:

Moje jistota při určování, ve kterém státě se vlastně zrovna nacházíme, je narušena, když narazíme na anglické popisky. Litva se řekne Lithuania a Lotyšsko je Latvia. Já myslím, že se někde stala velká chyba, když české Litva neodpovídá anglickému Latvia. Myslím, že to Češi někde popletli.

Na plánování jsme si zase nenechali moc času, takže to pytlíkuju týden před odjezdem, naštěstí jsou zrovna Velikonoce a mám na to celé čtyři dny. Postupně jsme se ustálili na následujícím procesu, jak plánujeme dovolenou.

  1. Oskar používá PoiPocket pro body, které by chtěl navštívit. Většinou se nechává inspirovat na Atlas Obscura nebo Valka.cz, která je sice taková nepřehledná, ale lze se doklikat do sekcí pro jednotlivé země s tipy na (obvykle válečná) muzea, bunkry, koncentrační tábory, hrady, pevnosti a pak prochází různé cestopisy z daného místa na internetu.
  2. Poté si zanesu jeho body do Sygicu a rozmístím je do jednotlivých dnů. Sygic má tu pěknou vlastnost, že vám na každý den pro vaše body navrhne nejlepší trasu a propočítá kolik zabere cesta a kolik návštěva daných míst (což si můžete upravit, třeba v některém muzeu chcete strávit více/méně času). Takže si to takhle naplánujete a zjistíte, že ten den pojedete autem 8 hodin, dalších 8 strávíte v muzeu či túrou a pak se můžete rozhodovat, jestli zbylých 8 strávíte spánkem nebo se raději najíte. V rámci tohoto kroku tedy nastává přemýšlení, který bod vyhodím (pak budu cestou poslouchat “A proč si to tam nedala, to bylo must see!” a vypadat jako kazič dovolené), zjišťování, kdy má které muzeum/atrakce otevřeno a když mi tam začnou vycházet prostoje, tak listování průvodcem, co by se dalo zařadit jako náhradní program.
  3. Když už vím, kde tak nějak budeme přebývat, začnu hledat na Bookingu ubytování. Obvykle hledám kategorii tříhvezdičkový hotel se snídaní a parkováním, případně i wifi v cenové kategorii 1000-2000 a s hodnocením kolem 8. Když mám čas tak si i důkladněji pročítám recenze. A když si nejsem jistá, jak je to s parkováním, tak hledám na Street view, jak to vypadá v okolí hotelu.
  4. Spočítám, kolik asi budeme potřebovat peněz v hotovosti, což dělám tak, že si spočítám všechno ubytování, kde se nedá platit kartou plus k tomu přičtu všechny vstupy do muzeí, parků atd., protože tam si nikdy nemůžu být jistá, zda karty berou. V Pobaltí se naštěstí skoro všude dalo platit kartou, takže mi zbylo spousta euro v hotovosti.

A jedem! Výjimečně až v neděli.

Den 1 - neděle 28.4.2019

Vyrážíme z Brna kolem půl deváté, v deset překračujeme naše hranice, čeká nás nekonečná polská rovina. Nemáme konkrétní plán, kam až chceme dnes dojet, odhaduju to někam na půl cesty mezi Varšavou a Bělostokem. Cesta ale docela ubíhá, na téhle trase po nás ani nechtějí mýto, čteme si z průvodce o litevském jídle, a nakonec skončíme v docela útulném hostinci u silnice v Augustově, asi 50 km od hranic.

Ujeto: 850 km.

Den 2 - pondělí 29.4.2019 (Grūto parkas, Kaunas)

První pobaltský stát, na jehož území vstupujeme, je Litva, musíme se trefit do díry mezi Běloruskem a ruskou kalinigradskou exklávou. Kousek za hranicemi nás přivítá rozhledna, abychom se rozhlédli nad tou vší rovinou okolo. Kvetou pampelišky.

Grūto parkas (vstupné 2x7,5 plus záhadný příplatek 0,25 euro nejspíš za plánek parku) leží kousek u lázeňského městečka Druskininkai. Když v roce 1990 získala Litva znovu nezávislost, rozhodl se litevský houbový magnát Viliumas Malinauskas, že vybuduje zábavní Stalinův park a stržené sochy Leninů a jemu podobných ze všech koutů Litvy tak podobně jako v budapešťském Memento Parku nalezly svůj nový domov zde, v open-air muzeu sovětské éry. Ne všichni z jeho nápadu byli nadšení, některým se zdál jeho nápad vozit turisty po parku dobytčákem “jako kdybyste jeli do gulagu, néé” až nevkusný. Malinauskas dostal v roce 2001 za otevření svého parku i parodickou Ig Nobelovu cenu míru.

Dobytčák se nakonec nekonal, ale nějaké strážní věže a ostnaté dráty tu jsou. A taky pštrosi. Na rozdíl právě od Memento Parku, kde jsou sochy naskládané na poměrně malém prostoru jedna vedle druhé, vás tu čeká minimálně hodinová procházka lesem, kde každá socha má své klidné zákoutí. Nechybí i několik menších vnitřních expozic, kde se mohu potěšit propagandistickými plakáty.

O pár kilometrů dál u vesnice Merkinė potkal v devadesátých letech devítiletý kluk anděla v lese. Později na tomto místě postavil skleněnou pyramidu, kde můžete rozjímat a nechat se léčit zázračnou léčivou energií. Při odchodu si nezapomeňte u sochy anděla načepovat vodu pro pozdější vnitřní aplikaci léčivé energie.

Večer spíme v Kaunasu, druhém největším litevském městě. V osmdesátých letech 19. století tu ruský car nechal vybudovat soustavu obranných pevností, z nichž dvě máme v plánu navštívit zítra. Před první světovou válkou jsou však v tak zoufalém stavu, že generál carské armády Nikolaj navrhoval přejmenovat Kovno (dřívější ruský název pro Kaunas) na Govno. Po první světové válce sloužil Kaunas nějaký čas jako hlavní město.

Hotel máme asi tři kilometry od Starého města, projdeme se k Radničnímu náměstí, mrkneme na gotický Perkunasův dům. Jméno dostal podle boha hromu Perkúnovi, jehož socha zde byla objevena. Nějaký Perunův příbuzný. O kousek dál jsou zbytky Kaunaského hradu, před kterým stojí socha rytíře Vytise, který sem na svém koni přicválal z litevského státního znaku, a také socha hráče na kanklės, jakéhosi strunného litevského nástroje.

Najdeme si hospodu, kde čepují dobré pivo, a protože Oskar obecně rád flirtuje s výčepními, vyzvídáme, že ospalý klid je způsobený pondělkem. Všichni se vzpamatovávají z víkendu. Ptáme se, co je pravdy na nevraživosti mezi Kaunasem a Vilniusem, je to jako mezi Prahou a Brnem? Prý ne, pokud ovšem nejde o basketball. Mimochodem Kaunas je partnerským městem Brna a Vilnius je partnerským městem Prahy.

Než se vrátíme do hotelu, zastavíme se v obchodě, prodávají tu šakotis, tradiční polsko-litevský moučník, který vypadá jako stromeček. Chvilku ve mně bojuje touha ho koupit a zkusit, ale protože je docela drahý a velký (některé měří snad skoro dva metry) a zas tolik sladkého asi nechci spořádat, odolám.

Hotel má naštěstí dobré internetové připojení, tak se můžeme podívat na čerstvý díl z poslední série Game of Thrones. Je to zrovna ten noční díl, takže na tabletu vidíme hodně tmavého ničeho.

Ujeto: 265 km.

Den 3 - úterý 30.4.2019 (Devátá pevnost, Hora křížů, Sigulda)

V Pobaltí mají o hodinu víc, vstáváme v osm, našich sedm. Dnes navštívíme dvě z oněch kaunaských obranných pevností. První je Sedmá pevnost, která je takhle po ránu ještě zavřená. Během války tu měli nacisté koncentrační tábor.

Druhá pevnost je Devátá pevnost, ležící na okraji města, která sloužila pro nehezké účely jak nacistům, tak i Sovětům. Kromě pevnosti je zde i památník obětem fašismu ještě z dob sovětské okupace a muzeum (vstupné 2x3 euro).

Kvůli otevírací době některých muzeí jsme naplánovali cestu tak, že prozatím Litvu opouštíme a míříme dál na sever. Cestou pozorujeme čápy na polích. Poslední zastávkou v Litvě je Hora křížů (Kryžių kalnas), hora je hodně vznešený název, ze silnice marně hledám nějakou vyvýšeninu, až ten Kopeček křížů přejedeme. Vstupné se neplatí, jen parkovné činilo asi 1 euro. Hora, která sloužila i jako symbol odporu proti režimu, byla několikrát sověty rozježděna buldozery, ale kříže se tu vždy objevily znovu. A když už jsme u těch křížů, tak jako jsem u nás zvyklá na vysoké hřbitovní zdi, hřbitovy v Pobaltí, které jsme potkali, byly obehnané jen nízkým plůtkem, mnohdy nebylo poznat, zda už nezačíná les.

Dnes spíme v lotyšské Siguldě, která působí jako takové pěkné horské středisko. Bez hor. Ale určitě by to tu stálo za delší pobyt než jen přes noc, kousek odsud je hrad Turaida a největší pobaltská jeskyně - Gutmanova, mají tu i bobovou dráhu. Poznamenávám si pro příští návštěvu. Zajdeme si na jídlo do takového, jakože bufetu, Oskar si zase vybere špatně, nějaký divný kus tlustého masa. Já si řeknu o rassolnik, ruskou polévku, dělá se z nakládaných kyselých okurek a chutná dobře.

Ujeto: 370 km.

Den 4 - středa 1.5.2019 (Līgatne, Tartu)

Nedaleko Siguldy je město Līgatne a kousek od něj je naučná lesní zoo stezka. Když sem dojedeme na desátou hodinu, bojím se, že mají třeba díky státnímu svátku zavřeno, protože na parkovišti nejsou žádná auta a centrum vypadá zavřeně, i když pětikilometrou trasu by možná šlo projít i když by bylo zavřeno, ale platí se tu vstupné (2x4,30 euro). Mají tu losy, medvědy, divočáky a jiné lesní zvěře. Na zpáteční cestě už míjíme spoustu rodin s dětmi.

Popojedeme o pár kilometrů k rehabilitačnímu komplexu Vidzeme s nenápadnou socialistickou budovou. Sloužilo jako prázdninové letovisko pro důležité komunistické činitele. Ve skutečnosti však šlo také o tajný vojenský protiatomový bunkr, jež mohl v případě útoku pojmout na tři měsíce až 250 lidí. Přistávací dráhy pro helikoptéry byly maskované jako hřiště či mělká vodní nádrž v parčíku.

Dělají tu prohlídky (dokonce i pořádají speciální večeře se sovětským menu), ale ve všední den pouze jednu ve tři odpoledne, a ještě musíte mít alespoň deset lidí (nebo si hodně připlatit). Není ještě ani poledne a tak dlouho se nám na nejistý výsledek čekat nechce.

Přemístíme se o 200 km dále na sever, do estonského univerzitního města Tartu, hotel je kousek od centra a příhodně i hned vedle největšího pobaltského vědecko-zábavního centra Ahhaa (“Aha”, to bude sourozenec brněnského “Vida” parku). Vstupné není jedno z nejlevnějších (2x13 euro) a navíc dnes kvůli svátku zavírají už v pět, takže máme na prohlídku pouze hodinu a půl. Sice se nemůžeme vyblbnout úplně dosyta, ale i tak nám to stačí. Jsou tu všelijaké interaktivní exponáty, zrcadlové bludiště, hrátky s tlakem, průchod točícím se tunelem, ze kterého se mi dělá špatně. Pod stropem jednoho ze sálů visí největší Hobermanova koule na světě, která se dokáže roztáhnout až na trojnásobek své velikosti. Plně roztažená měří skoro šest metrů v průměru.

Co nás docela překvapilo byly regály na galerii téhož sálu. Byly plné znetvořených lidských a jiných embryí, částí těl naložených v láku. Hrát si s udělátky je jedna věc, ale abych dneska v noci z návštěvy musela mít noční můry? Naštěstí mě chytne záchvat alergické rýmy, že na ony naloženiny příliš nevidím.

Venku je i takhle v podvečer příjemných skoro dvacet stupňů, takže se projdeme do centra. V kaunaské hospodě nám pán doporučoval estonská piva, tak Oskar vypátral tip na pivní bar v Tartu, De Tolly Beer Bar, kde vám prý zdejší výčepní doporučí pivo na tělo. Necháme si od něj doporučit i jídlo na Radničním náměstí, kde se před radnicí líbá sošný mladý pár pod deštníkem a stojí jim tu dům na šikmo.

Ujeto: 250 km.

Den 5 - čtvrtek 2.5.2019 (Čudské jezero, Kohtla, Kunda)

Hotelová snídaně je bohatá, poprvé je tu k nabrání ovesná kaše, populární pobaltská snídaně. Také tu mají rádi tmavý žitný chléb. Není špatný.

Po včerejším krásném dni nás vítá venku déšť, teplota o dost klesla. Ve městečku Mustvee ležícího u čtvrtého největšího jezera v Evropě - Čudského jezera, se jdeme projít po jeho břehu.

Protože původně jsme měli jít do Ahhaa až dnes, uvolnilo se nám místo v programu a můžeme si zajet do pohraniční Narvy, protože Oskar se chce podívat do Ruska. Cestou proti sobě potkáváme spoustu vojenských aut naložených vojáky a přemýšlíme, zda už začala invaze. V Narvě toho prý kromě hradu není nic moc zajímavého, a tak pod jeho zdmi koukáme přes hraniční řeku do Ruska na pevnost Ivangorod.

A zase zpátky na západ. O půl druhé vstupujeme do důlního muzea Kohtla. Zase to vypadá, že je skoro zavřeno, hnusné počasí, nikde nikdo, ale ne, muzeum je otevřené, a dokonce je tu i malý bufet, kde si po prohlídce dáme teplé jídlo. Nasazujeme helmy a vyrážíme spolu s dalším párem a rusky mluvícím průvodcem do dolu, kde se těžila ropná břidlice (vstupné je docela vysoké 2x17 euro, možná že je nás tu málo). Z jeho docela rozsáhlého ruského výkladu nic moc nepochytím, ale sem tam pán zavelí anglicky “bacha teď to zapnu” a zapne nám na ukázku nějaký důlní stroj. A projedeme se vláčkem.

Venku je tak odporná zima, vydatně prší, a tak si povinnou zastávku u města Kunda odbydeme v rychlosti. Prý je tu naproti u zídky naproti značce i kundí deník, kam bychom se mohli zapsat, ale v tom dešti se mi nechce nic z pod kamenů vytahovat a zkoumat, zda to je deník či odpadek.

Už se chceme jen ubytovat, zachumlat do peřin, pít horký čaj a hrát na tabletu vizuálně moc pěknou adventuru Luminocity. Dnes spíme v malé vísce Võsu v národím parku Lahemaa, kde se budeme příští dva dny pohybovat především mezi bažinami.

Ujeto: 360 km.

Den 6 - pátek 3.5.2019 (Ojakivi, Altja, Käsmu)

Ráno se probouzíme a venku leží sníh. Ne mnoho, ale sníh to je. Ve středu bylo dvacet, teď jsou tu stupně dva. Pán na recepci se zděsí, když nás vidí v osm odcházet, když je venku taková zima. Proč raději nezůstaneme uvnitř. Na webu se můžete podívat na podrobné informace o různých turistických a naučných trasách v estonských národních parcích, Oskar jich pár vybral a my míříme na první z nich, trasu Ojakivi. Dva a půl kilometru jdete ke 14. největšímu bludnému balvanu v Estonsku. Balvany tu nechal ustupující ledovec, největší estonský balvan je pár kilometrů na sever od Kundy.

Rybářskou vesnicí Altja se starými dřevěnými domečky a po pobřeží moře vede další naučná tříkilometrová trasa. Dnešní počasí opravdu nevybízí k procházkám, a tak jsme tu zase úplně sami.

V parku Lahemaa se nachází také panství Sagadi. Vstupné (2x4 eura) do malého zámečku platí i do muzea lesnictví v přidružené budově. Jsou tu různá vycpaná zvířata, druhy dřev, pily, šišky...

Ještě si zajedeme do vesničky Käsmu s pěkným kostelíkem, lze se odsud vydat na delší 15 km okružní trasu, která vede převážně po pobřeží, ale my jsme zvolili jen kratší 4 km stezku. Je tu k vidění mimo jiné i hromada kamení, kterou prý na poloostrově založil švédský král Gustav Adolf II, když se jim tu během nebezpečné bouřky podařilo přistát. Napsal jméno na šutr a řekl, že kdokoli udělá stejnou věc a položí svůj kámen na jeho, bude mít v životě štěstí. Námořníci v tradici pokračovali, avšak během sovětské vlády byla hromada zničena a nová se nyní posunula příhodněji blíže k vesnici.

Máme hlad, jenže jediná vesnice v parku, která vypadala na to, že by mohla mít i restauraci bylo Võsu, a jak jsme se přesvědčili už včera, všechny vypadaly dost zavřeně. Asi není ještě sezóna.

Naštěstí jsme si vzpomněli na doporučení pivního boha z Tartu, který zmiňoval restauraci ve Viinistu. Vypadá to tu sice jako na konci světa, ale hotelová restaurace funguje, dokonce tu mají i umělecké muzeum.

Naše ubytování pro příští dva dny nás zpočátku moc neuchvátí, ba spíš i vyděsí. Uprostřed ničeho stojí u silnice dvoupatrový dřevěný dům, sychravo, nikde nikdo. Hledáme vstup, přijde dospívající dcera, nejprve nás donutí sundat si boty, pak nás zavede přes obývací pokoj do naší komůrky. Celý dům naříká skřekavými zvuky. Nás, co jsme zvyklí na anonymní hotelové ubytování, jsme vyvedeni z míry, že budeme snídat u někoho v obýváků. Nakonec si však zvykneme, v noci je tu božské ticho a paní domácí příjemná.

Ujeto: 100 km.

Den 7 - sobota 4.5.2019 (Viru raba, Jussi, Hara, Majakivi)

Sobota je převážně bažinový den. Podle předpovědi hrozí, že bude pršet, ale nakonec nám to docela vychází hezky.

Nejprve jedna z populárních bažinových tras – asi šestikilometrová okružní cesta bažinou Viru raba. Přes bažinu vede dřevěný chodníček a uprostřed bažiny je rozhledna. V devět ráno tu potkáváme jen asijský meditující pár, ale při návratu je už parkoviště plné a nechybí tu ani Svědci Jehovovi.

K další trase Jussi, osmikilometrové, se dostáváme docela dlouho. Na radu navigace zvolíme kratší, avšak o to náročnější silnici. Lesní cesta stále přituhuje, až nakonec vyměkneme a raději to vezmeme padesátikilometrovou objížďkou.

Když přecházíme vřesoviště, krajina kolem nás je zvláštně ďolíkatá, vzpomeneme si na Verdun a při cestě zpátky potkáváme ceduli, která nás informuje, že oblast v padesátých letech sloužila jako sovětské vojenské cvičiště.

Jedeme zpátky na sever k moři, kde je opuštěný sovětský přístav. Základna Hara vybudovaná v padesátých letech sloužila k odmagnetizování lodí a ponorek. Před druhou světovou válkou na blízkém ostrově sídlila malá rybí továrna, která by měla být rodištěm jakýchsi slavných tallinnských šprotů.

U základny stojí budka, kde nám milá paní vezme 2x5 euro za vstupné (jsme asi její šestí návštěvníci ten den) a poví nám nejen o historii místa, ale i o plánech do budoucna. Jestli jsme to pochopili dobře, tak místní vesnice oblast odkoupili a postupně se ji svými silami snaží zkulturnit.

Pohyb po základně nevypadá úplně stoprocentně bezpečně, trčící kusy železa, drolící se beton, díry. Divíme se, že je vůbec přístupná. Pozorujeme souložící racky. Začíná poprchávat...prší stále více, utíkáme do auta.

Kousek odsud máme ještě naplánovanou sedmikilometrovou trasu k třetímu největšímu estonskému balvanu, Majakivi. Váháme, protože už jsme toho docela dneska nachodili a ačkoli už zase jen poprchává, pořád riskujeme, že zmokneme. Na druhou stranu, pak už jedeme jen zpátky do hotelu, kde se můžeme po zbytek dne sušit.

Ujeto: 165 km.

Den 8 - neděle 5.5.2019 (Jägala, Tallin)

Opouštíme národní park a míříme k Tallinnu. Krátká zastávka u Jägalského vodopádu. Jsou tu cedule s fotkami, jak vypadá vodopád v zimě zamrzlý. Krásný.

Kousek od Tallinu je Estonské válečné muzeum, které najdeme v bývalém letním sídle estonského generála Laidonera (vstupné 2x3 eura). Mají tu mimo jiné pěkné video, které nás trochu zorientuje v tom jak probíhali pobaltské válečné konflikty dvacátého století.

V Tallinnu, což možná znamená “dánské město” podle Dánů, kteří zde vybudovali hrad a který se až do roku 1918 oficiálně nazýval Revel, se nejprve zastavíme v Linnahall (dříve Palác kultury a sportu V.I.Lenina) otevřené v roce 1980 pro Letní olympijské hry konané v Moskvě, která však neměla příhodné místo, kde konat závod jachet. Areál byl však bohužel zavřený a v dost rozpadlém stavu, takže jsme se podívali jen tak okolo.

Podařilo se mi najít docela hezký hotel blízko centra, avšak stojí hned vedle nádraží. Snad mají dobré odhlučnění, výhled máme na vláčky. Ubytujeme se a odlehčeni šlapeme k Muzeu okupace Vabamu (vstupné 2x11 euro). Expozice je pěkně udělaná, interaktivní, zabývá se německou, ale především sovětskou okupací. Můžete si tu vybavit přes VR svůj panelákový byt omezeným výběrem nábytku, načepovat si sodovku ze starého automatu nebo si počíst o rozdílech a podobnostech nacistické a sovětské propagandy. A taky si poslechnout estonské zpěváky poslouchané v exilu, třeba folkovou Reet Hendrikson, která sama v exilu vyrůstala.

Na zbytek večera už nemáme naplánováno nic speciálního, takže se jen projdeme po Tallinu, koukneme na katedrálu Alexandra Něvského, hrad Toompea, kde sídlí estonský parlament a postupně sejdeme k radničnímu náměstí. Od maminky mám nakázáno, že si máme k mým narozeninám zajít někam na dobré jídlo, tak hledáme restauraci. Necháme si poradit Googlem, nejprve málem skončíme u hodně turistické “středověké” taverně, ale nakonec se nám podaří najít pěknou a zřejmě i populární restauraci, která nabízí i výběr lákavě znějících vegetariánských jídel. Zároveň ale myslí i na nás turisty, a tak si jako předkrm můžeme dát výběr estonských chutí.

Ujeto: 80 km.

Den 9 - pondělí 6.5.2019 (Mukri, Hüpassaare, Riisa, Pärnu)

Estonské ostrovy Hiiumaa a Saaremaa tentokrát vynecháváme, necháme si na nějakou budoucí návštěvu, a tak pomalu míříme zase zpátky na jih. Mírnou zajížďkou se zastavíme u malého, v lese schovaného hřbitova sovětských pilotů, kde jsou náhrobky tvořené kusy letadel.

Dnes náš čeká druhá část v sérii “Estonské bažiny”.

Nejprve krátká ani ne tříkilometrová stezka Mukri, kterou však neprojdeme celou, protože bychom se museli vracet po prašné silnici.

Další dvě se nacházejí v národním parku Soomaa, první čtyřkilometrová Hüpassaare, začíná v lese, kde se nachází muzeum estonského skladatele Marta Saara a jedna velmi agresivní hlídací ovce. Podobně jako na ostatních trasách (s výjimkou Viru raba) tu nepotkáváme skoro nikoho (až na dva cyklisty, ač je tu jízda po dřevěných chodníčcích zakázána – jsou přeci jen docela úzké a pokud se máte vyhnout i třebas jen s kráčejícím cyklistou, hrozí pád do bažiny).

Druhá pětikilometrová Riisa má docela velký kus bažinových chodníčků uzpůsobený i vozíčkářům. I ti mají právo vidět bažiny.

Spíme v Pärnu, oblíbeným letním cílem Estonců. Takhle mimo sezónu působí město ospale, ale o to příjemněji. V kavárně se tak jako včera posilníme talířem estonských specialit a projdeme se k moři. U moře mají dva kilometrové vlnolamy. Když se po jednom z nich projde zamilovaná dvojice v ruku v ruce až na konec a políbí se, tak budou žít šťastně navěky. No nic, užijte si to, my musíme neromanticky do obchodu. Ono projít se přes kamenitý vlnolam a držet se celou dobu za ruku není zrovna lehký úkol. A taky nás čeká nový díl Game of Thrones.

Ujeto: 270 km.

Den 10 - úterý 7.5.2019 (Riga)

Kolem moře opouštíme Estonsko a zase nás vítá Lotyšsko. Dneska si prohlídneme Rigu, největší pobaltské město. To, které se nám líbilo nejmíň. Parkujeme kousek u velké tržnice za asi sedm euro na tři hodiny, ale vyjde nám to zrovna s koncem doby a můžeme tu klidně stát až do druhého dne. To nechceme, ale aspoň nemusíme spěchat zpět. V plánu máme tři muzea, všechny tři mají volný (resp. dobrovolný) vstup.

První je hned kousek vedle tržnice, - je tu expozice „3000 osudů“ o deportaci z Terezína do Rigy a tak studujeme různé česky psané dokumenty.

Pak se vydáváme skrze Staré město k dalšímu muzeu. Ulice mi trochu připomínají Dlouhou ulici na pražském Starém městě (což není moje oblíbená část hezké Prahy), nějak se mi nedaří najít jako třeba v Tallinnu nějaké „centrum“. To, co vypadá jako hlavní náměstí je jakési nemastné, neslané.

Součástí Lotyšského muzea války je i opevněná Prašná věž a svými asi 4 patry slouží jako průřez lotyšskými dějinami od středověku do moderních dob.

V parku do sebe nacpeme místo oběda párky v rohlíku a navštívíme poslední muzeum, Muzeum okupace, sídlí v náhradních prostorách, a proto možná expozice vypadá taková …provizorní. Věnuje se německé a mnohem delší sovětské okupaci.

Jsme nějací unavení a tak, i když je teprve pět hodin, se jdeme ubytovat a válet se v pokoji. Doufám, že teda hotel stojí, protože, když jsem ještě v Čechách zjišťovala na Street view kvůli parkování, jak vypadá okolí, tak místo hotelu tam byla jen vybydlená barabizna.

Ujeto: 200 km.

Den 11 - středa 8.5.2019 (Cinevilla, Venta, Karosta, Žemaitija)

Ráno nás nepotěší poněkud smutná snídaně, ale asi 70 km západně od Rigy stojí filmová vesnička Cinevilla, která nám ráno vylepší. Přijíždíme těsně před otevřením, a tak zaparkujeme a čekáme. Z chvilku přijede starší pán na kole k pokladní budce, pokradmu se rozhlídne a nenápadně vytáhne klíč od pokladny z tajné skrýše z podpultu. Až poté si nás všimne. Děláme, že jsme nic neviděli.

Cinevilla slouží jako takový ‚zábavní‘ park ve skutečných filmových kulisách. Natáčeli se tu různé litevské filmy, které jsme neviděli a nejspíš ani neuvidíme – nějaký válečný Obránci Rigy (video na YouTube o natáčení), jsou tu ale i kulisy vikingské vesnice nebo římská a středověká ulice.

Zase to vypadá, že budeme dnes dlouho jediní návštěvníci, chodíme po prázdných ulicích kolem reálně vypadajících budov a oklepáváme je, protože nevěříme, že jsou z polystyrenu. Ve vlaku mají výstavu fotografií z natáčení onoho válečného film. Je tam vždy záběr z natáčení se zeleným plátnem a výsledným záběrem ve filmu. Oskar nevěřícně kroutí hlavou a mumlá si „všechno je to falešný, už nemůžeme věřit ničemu“.

Mají tu i fajn kavárnu a dobrou polévku soljanku.

Z filmové vesničky se vydáváme do Kuldīgy. Cestou narazíme na pozůstatek plánované železnice mezi Kuldīgou a městem Tukums, stavět se začalo někdy ve třicátých letech, později během německé okupace se snažili Němci ve stavbě neúspěšně pokračovat. V poli tu stojí opuštěný nedokončený železniční most.

V Kuldīze je nejširší vodopád v Evropě - Venta - na výšku má sice jen asi dva metry, ale šířka je přes 250 metrů. Sice se tu nezdržíme, ale při průjezdu zjišťujeme, že by to tu bývalo stálo i za procházku městečkem. Někdy příště.

Pokračujeme na východ až do města Liepāja – jeho předměstí Karosta (v překladu Válečný přístav) bylo vybudováno na přelomu minulého století jako námořní základna pro ruského cara Alexandra III a později sloužila jako základna sovětskému loďstvu.

Nejprve zamíříme k moři k polorozpadlým bunkrům na pobřeží a pak k vězení, kde se koná každou hodinu prohlídka (vstupné 2x5 EUR). Jsme už jediní zájemci, ale i tak se nás ujímá paní v uniformě a poutavě mluví nejen o věznici, ale i o historii Karosty. Kromě běžné prohlídky tu umožňují i přespání v jedné z vězeňských cel. Na záchod vám dovolí jít i vícekrát než jednou za den.

Docela často jsme cestou po Pobaltí viděli finský fast food jménem Hesburger, snad i častěji než McDonalds, a vzhledem k tomu, že nás čeká ještě přejezd, vyzkoušíme a zaplácneme se jejich hesburgerem a hranolkami. Byl stejně hnusný jako od meka.

Dnes se rozloučíme i s Lotyšskem, přespíme v národním parku Žemaitija u jezera Plateliai. Chatka ve, které spíme je skvělá, ale je v ní obří pavouk. Zahajujeme akci „Vyhoď pavouka ven“, naštěstí je úspěšná a my ještě chytáme měkké podvečerní světlo, tak akorát na krátkou procházku za srnkami.

Ujeto: 390 km.

Den 12 - čtvrtek 9.5.2019 (Plokštinė, Palanga)

Probouzíme se za zpěvu ptáků a na doporučení majitele ubytování se zastavíme na rozhledně a rozhlédneme se po parku.

Hned na to míříme k raketové základně Plokštinė. Dorazí autobus jakési nadnárodní firmy, zřejmě v rámci sbližování jim naordinovali prohlídku základny, půlku to nezajímá a nedává pozor.

Sověti si oblast vybrali v šedesátých letech pro vybudování první jaderné raketové základny, výhodou bylo řídké osídlení, blízkost jezera a rakety by doletěli do celé západní Evropy. Když byla základna opuštěna, místní si odsud odnesli vše, co bylo ze železa a šlo odnést, takže dnes v muzeu (vstupné 2x10 euro) v prostorách už nic moc autentického nenajdete, až na generátor, který byl tak velký, že odnést nešel. Pod betonovými kupolemi tu jsou čtyři sila a do jednoho se během prohlídky podíváte.

Hledala jsem ještě v průvodci, co bychom tu v okolí mohli navštívit a zmíněná byla Orvidova zahrada, kterou na svém statku založil sochařský samouk Vilius Orvidas. Kromě svých soch sem zároveň umisťoval různé zachráněné hřbitovní kříže a sošky z pobořených kapliček. Celá zahrada je takové neuspořádané skladiště všech těchto věcí. A u vchodu stojí tank, z domu vyleze zarostlý pán, možná Orvidasův syn a vypustí nás do zahrady (vstupné 2x4 eura). Zvláštní zážitek.

Pak se ještě vracíme zpět k moři, rozloučit se a navštívit Muzeum Jantaru v Palanze (vstupné 2x4 euro). Jsou tu různé jantarové předměty, šperky, ale hlavně si pod mikroskopem můžete prohlídnout zatavené broučky v jantaru. Na blízké pláži jantary bohužel nenajdeme (prý je šance po bouřce), jsou tu jen mrtvé berušky.

Druhou půlku odpoledne strávíme v autě, večer se ubytujeme v jednom hotelu s výhledem na hrad Trakai. Když se hodně vykloníme z okna. Mají malinkaté parkoviště, takže musíme zaparkovat, tak že blokujeme jiné auto. Pan recepční po nás chce klíče od auta, že kdyžtak přeparkujeme. Představíme si, že pustíme do našeho desetidenního chlívku v autě někoho cizího. Ne díky, raději nás zavolejte.

Ujeto: 400 km.

Den 13 - pátek 10.5.2019 (Trakai, Europos Parkas, Vilnius)

Na prohlídku hradu jdeme až ráno. Jde o oblíbenou turistickou atrakci, takže plné autobusy jsou už nachystány a vysypávají návštěvníky jeden za druhým. To, co je vidět z hradu dnes, je převážně znovu postavené při rekonstrukci dřívějších trosek.

Popojedeme na sever Vilniusu k Muzeu středy Evropy (vstupné 2x11 euro, plus parkovné). Jestli je střed tady, o pár kilometrů dál nebo někde úplně jinde nevíme, ale v tomto open-air muzeu můžete strávit pěkné dvě tři hodiny procházkou lesoparkem a obdivováním různých soch a uměleckých instalací. Oskara sem nejvíc lákalo bludiště ze starých vyřazených televizorů, uprostřed kterého leží socha Lenina. Má symbolizovat cosi o moci médií a propagandě, ale bludiště tu stálo už dlouho, z televizních stěn zůstal jen malý kousek a Lenin je už nerozeznatelný.

Ubytujeme se ve Vilniusu a vypravíme se do Muzea genocidy. Tak tak nám vyjde prohlídku ukončit před zavírací dobou. Budova muzea je bývalý soud, ve kterém sídlila sovětská tajná policie i gestapo. Nahoře je obvyklá expozice z historie, například fotografie z demonstrace roku 1989, kdy asi dva milionů lidí z okupovaných pobaltských států vytvořilo lidský Baltský řetěz spojující tři hlavní města, Vilnius, Rigu a Tallinn.

Dole v podzemí jsou cely, kde policie vyslýchala, mučila nebo i popravovala své vězně. Nedávno jsme koukali, že posloužili i pro scény v seriálu Černobyl.

Pak už nás čeká jen procházka centrem, zajdeme si na pivo a hledáme, kde bychom se najedli. Necháme si doporučit restauraci, kdy bychom mohli ochutnat zase nějaké litevské speciality. Restaurace v zastrčené uličce vypadá tak sympaticky neformálně, Oskar si objednává bramboráky a já cepelíny, což jsou takové hodně omaštěné bramborové šišky plněné masem či jinými věcmi, připomínající malé vzducholodě. Neříkám, že je to vina restaurace, ale tohle mastné těžké litevské národní jídlo pro příště vynechám.

Cestou zpět to vezmeme kolem vilniuské katedrály, která vypadá jako antický chrám. Chceme si ještě koupit něco dobrého a k tomu malé pivo na večer do hotelu ale narazíme na litevský zákon, který zakazuje prodej alkoholu v obchodech po osmé hodině večer. V neděli dokonce jen do tří. Litevčané jsou jedni z největších pijáků alkoholu na světě, a protože je devět hodin, tak nám prodavač beze slova pivo vyndá z košíku. Ani pak nepřekvapí, že na benzínkách nenabízeli alkohol, ale o něco překvapivější bylo, že tu neprodávali ani ledové kafe, kterým se Oskar při řízení sem tam dopuje.

Ujeto: 90 km.

Den 14 - sobota 11.5.2019

Ráno se ještě zajdeme kousek od hotelu podívat na světelnou signalizaci pro chodce – na některých místech ve Vilniusu mají místo panáčků panenky. Instalovány byly k výročí 100 let, kdy ženy v Litvě získaly volební právo.

A pak už jen jedeme zpátky… cesta ubíhá v poklidu, ve městě Čenstochová si koupíme polské mražené pirohy, ale pak nastane zádrhel, kdy nás Oskarova navigace začne stáčet někam jinam, podle mojí googlovské máme jet ale pořád stejně. Oskar začne tvrdit, že bychom měli odbočit, že tudy jsme určitě nejeli. Já tvrdím, že jsme tudy museli jet, že si pamatuju, že nahoru jsme určitě jeli vpravo od katovického letiště a podle jeho navigace máme teď jet nalevo. Nevěřícně koukám na jeho navigaci, která ukazuje dálnici A1, ale na mojí navigaci tady prostě neexistuje. No, abych to zkrátila, dojeli jsme k úseku dálnice, který je teprve ve výstavbě a … prostě jsem měla pravdu!

Původně jsme si říkali, že bychom někde ještě přespali, ale vypadá, že to Oskar už to dojede až domů. Okolo desáté píše sestřenka z Olomouce, která nás zřejmě sleduje na mapě, že bychom to mohli zapíchnout u nich. Jenže nemůžete k někomu přijet v deset hodin večer, vybalit mu pirohy do mrazáku a usnout, že jo. A tak nakonec kolem jedenácté dorazíme domů.

Ujeto: 1040 km.

Další cestovatelské deníčky